Jeden je ďábel a druhý nebezpečná propast, říká se o nich v Bruselu. Ten či onen se ovšem po sečtení hlasů druhého kola prezidentských voleb tuto neděli postaví do čela Francie a bude ovlivňovat další ekonomický a politický vývoj v celé Evropské unii.
„Ďábla“ Nicolase Sarkozyho vlastně nemá nikdo moc rád a nejen ve Francii. Mnohým je z duše protivná jeho hyperaktivita, arogance a snaha uzurpovat si vládu nad celou EU na úkor především menších členských států. Sarkozy se pustil do kritiky bruselských „technokratů a tribunálů” a nepokrytě se snaží omezit vliv Evropské komise. Jeho eskapády a nevypočitatelnost lezly na nervy i rozvážné německé kancléřce Angele Merkelové.
A nejen to. V kampani před prvním kolem se Sarkozy snažil vlichotit určité části voličstva sliby, které jdou proti základním stavebním kamenům EU. Mimo jiné prohlásil, že pozastaví členství Francie v schengenské zóně bez pasových kontrol. Podporuje protekcionistickou iniciativu „Kupujte jen evropské“ a hrozí zmrazením francouzských příspěvků do unijního rozpočtu. Do toho rozpočtu, z něhož francouzským farmářům stále plynou tučné subvence.
Přesto je Sarkozy jak v Bruselu, tak v Berlíně považován za rozumnější volbu než jeho socialistický protivník Francois Hollande, který představuje zmíněnou hrozbu propasti v podobě dalšího zadlužování a odporu k reformám. I kancléřka Merkelová otevřeně podporuje Sarkozyho znovuzvolení. S Hollandem se dokonce odmítla sejít.
Jde o střet ideologií i mentality. Jako Francouz, a navíc socialista je Hollande vášnivým odpůrcem liberalizace a prohlubování jednotného trhu bez nejrůznějších ochranných překážek na rozdíl od předsedy Evropské komise José Barrosa a řady středopravých vlád v Evropě.
Hollande je rovněž vnímán jako nebezpečí pro snahy šetřit a dohlížet na to, aby evropské vlády nerozhazovaly peníze pocházející z nových dluhů. Mimo jiné už oznámil, že prosadí změnu v nové smlouvě EU o rozpočtové umírněnosti, protože podle něho není dostatečně prorůstová. V té smlouvě, kterou si vynutilo Německo coby nedobrovolný ručitel za krachující státy a ke které se nepřidaly Británie a Česko.
Hollandova rétorika o tom, že se unie chybně zabývala hlavně škrty a šetřením a nepodporuje růst, ovšem získává na odezvě nejen mezi voliči, ale i mezi levicovými vládami. Prezident EU Herman van Rompuy pak ucítil příležitost a oznámil, že svolá neformální summit se zaměřením na ekonomický růst. Jak chce Holland nastartovat ekonomickou prosperitu už není jasné, když hodlá Francouzům ponechat 35hodinový pracovní týden, zvýšit minimální mzdu a pro některé skupiny snížit odchod do důchodu na 60 let. Slíbené větší zdanění velkých korporací a lidí vydělávajících nad milion eur ročně spíše vyžene bohaté plátce daní ze země, než by naplnilo skomírající rozpočet.
