Francouzský energetický gigant EdF (majoritně ovládaný státem) pro plánovanou britskou jadernou elektrárnu Hinkley Point požaduje cenovou garanci ve výši zhruba dvojnásobku současných velkoobchodních cen za megawatthodinu, a to po dobu čtyřiceti let. Britové si přitom kdysi rovněž slibovali „nulové subvence“. Ani Francouzi, ba dokonce ani přizvaní Číňani jako finanční partneři do projektu Hinkley Point nevidí řešení, které by nemělo dopad na státní rozpočet, na byznys, nebo na domácnosti.
Pokud proto někdo v Praze větřil tento týden spolu s ruským velvyslancem jaderné „vítězství“ (akorát že bude nutné „dopřesnit detaily“), měl by začít počítat znovu. Tentokrát nejenže se ďábel skrývá v detailu, ale má i proklatě dlouhý ocas. K dosažení toho, aby garance „nezvýšily deficit státního rozpočtu a zároveň nepoškodily domácnosti“, přeji všem současným a potenciálním českým „státníkům“ zdatnost v odhadu budoucího cenového vývoje (to je skutečná komplikace) a alespoň rudimentární znalost diskontování peněžních toků (to by zase takový problém být neměl).
Připusťme, že současnému českému průmyslu by Temelín pomohl, možná i masivně. Připusťme rovněž, že Rusové jdou na český průmysl zatím o třídu chytřeji než Američané a slibují násobek zakázek pokrývaných tuzemskými dodavateli. A desítky miliard korun na zakázkách pro české podniky se musejí pozitivně projevit na jejich technické kompetenci a konkurenceschopnosti. Jenom bychom neměli zapomínat, že nic není zadarmo. A o průmyslové politice to platí tisíckrát tolik.
Ilustrativním případem nechť je skutečnost, že Škoda Transportation v poslední době získala opravdu významné kontrakty. V Číně se licenčně budou vyrábět tramvaje 15T ForCity, zároveň – což je svého druhu zázrak – pronikla na německý trh se svými vlakovými soupravami včetně lokomotiv 190 E.
Obojí je fenomenální úspěch technologií vyvinutých v novodobém Česku. Odvrácenou stránkou mince je, že obojí platili včetně vývoje čeští daňoví poplatníci: jednou přes Dopravní podnik hlavního města Prahy, podruhé přes České dráhy.
Aniž by to český daňový poplatník věděl a česká vláda explicitně přiznala, vznikl „národní šampion“ prostřednictvím veřejných zakázek ve výběrových řízeních, nad nimiž bylo jedno oko přimhouřené a druhé skleněné. Výsledek je aspoň nekonečně úspěšnější než vládní projekt podzvukových stíhaček L-159, které stály také hodně a dodnes sedí v hangáru.
Praha se ovšem z úspěchu 15T bude finančně vzpamatovávat léta, České dráhy z objednávky vlaků také absorbovaly své, respektive přiměřeně k domicilu každý z nás. Proporcionální podíl na budoucích prodejích (kromě zaměstnanců) a ziscích (kromě berňáku) nemáme. Jsme podílníky fondu rizikového kapitálu takřka bez výnosu. A to irituje.
V souvislosti s Temelínem ovšem nehovoříme pouze o relativně malé zemi, kterou tíží vývoj „národních šampionů“ vykrmených pochybnými zakázkami. Bavíme se o jistotách desetinásobku předchozích „podniků“. A to jsou makroekonomicky vysoká čísla, která si můžeme přiměřeně rozsahu projektu odskákat všichni a na velmi dlouho.
V ekonomii existuje něco jako náklady obětované příležitosti. Prvotní náklad je v případě Temelína dvě stě až tři sta miliard (žertovně v Česku 200 a 300 miliard), maximálně sedmdesát miliard domácí zakázky, pro stát velmi nejistá výnosnost. Po očištění o náklady alternativních řešení se dostaneme na nějakých sto miliard.
Jenže za tutéž cenu bych si dovedl představit nejlepší vysoké školy technického a přírodního směru na západ od Atlantiku s nejlepšími učiteli a studenty s nárokem na občanství „za nápad“. Stačilo by to i na desetileté daňové prázdniny pro firmy vzniklé v inkubátorech na českém území a nulové zdanění kapitálových výnosů. To je „gamble“, který se mi líbí a do něhož bych investoval jak přímo, tak přes daňové výdaje.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Kam se poděly naše živočišné instinkty?
