RADĚJI RYCHLE NEŽ POMALU

Stanley Fischer

Zdá se, že globální finanční krize, jejíž začátek je vymezen thajskou devalvací z července 1997, oslabuje. Všechno je ale křehké a my si nemůžeme dovolit podceňovat budoucí těžkosti. Nynější prostředí je nicméně velmi odlišné od situace před pů lrokem, dokonce i od situace před třemi měsíci, kdy Brazílie byla uprostřed své devalvační krize.

Loni v září vyřkl argentinský ministr financí pozoruhodně moudrou poznámku: „Krize přicházejí a nakonec odcházejí. Náš úspěch po krizi bude určen tím, jak jsme se chovali během ní. Musíme pokračovat v naší politice, jestliže chceme být i nadále úspěšní. Argentinská vláda udržela otevřenou politiku, stejně tak vlády v celé Latinské Americe i téměř ve všech ostatních krizových zemích včetně nejvíce postižených zemí v přechodné fázi hospodářského vývoje.

Skutečnost, že vlády zemí s mladými trhy se rozhodly nepřerušit svou angažovanost v globální světové ekonomice a na globálních kapitálových trzích, samozřejmě klade velkou odpovědnost na vyspělé země a mezinárodní instituce, aby zlep šily systém, aby se pokusily dosáhnout toho, že nevyhnutelné další krize v budoucích letech nebudou tak velké jako ta poslední. Tato práce probíhá a my musíme zajistit, aby pokračovala.

Krize v Asii, i když okolnosti v jednotlivých zemích se lišily, byla ve značné míře odrazem zásadních strukturálních problémů, slabosti finančního sektoru a špatného řízení podniků. Ani poměrně silný finanční systém ale nemusí vzniku krize nutně zabránit, jak se to ukázalo v Brazílii; míra síly či slabosti tohoto systému však významně ovlivňuje míru krize.

Podobnou zkušeností se zvláštní důležitostí pro tranzitivní ekonomiky je, že hodně záleží na strukturální reformě. V Rusku vznikla na makroekonomické úrovni kursová a dluhová krize v důsledku velkého deficitu státního rozpočtu, který trval řadu let. Sama rozpočtová nerovnováha však odrážela nedostatečný pokrok v reformě a při restrukturalizaci průmyslu. To bylo příčinou neschopnosti vlády jak vybírat daně, tak krátit rozpočtové výdaje. Chybějící strukturální reforma t aké stojí v pozadí neschopnosti národní ekonomiky zahájit udržitelný proces růstu.

V této souvislosti, a to je další lekcí, platí, že konat rychle se obvykle vyplatí. Někteří tvrdí, že zejména uprostřed hospodářského poklesu způsobeného finanční krizí by si země měla ve svých pokusech o zásadní strukturální reformy počínat opatrně. Zkušenosti tranzitivních ekonomik z uplynulých deseti let nicméně ukazují, že země, které své strukturální reformy uskutečňovaly nejrychleji a nejvytrvaleji, měly nejlepší výsledky. V Asii rovněž začínáme vidět na korejském příkladu prospěch velmi rychlých korekcí strukturálních nerovnováh ve finančním a podnikovém sektoru. Nejde přitom jenom o technický, ale také o hospodářsko-politický pohled: politické podněty k provedení potřebných změn totiž mohou po ukončení krize zeslábnout.

Tato zkušenost je platná i pro makroekonomiku. Rusko je živým příkladem, kolik může stát pozvolný postup na rozpočtové frontě. Neúspěch snahy dostat rozpočtový deficit pod kontrolu byl příčinou nárůstu vládního dluhu, který zvětšil zranitelnost ná rodního hospodářství ze strany vnějších vlivů, což nakonec vyústilo v krizi ze srpna 1998.

Krize v Thajsku, Indonésii, Koreji, Rusku a Brazílii byly ve všech případech spojeny s více či méně pevnými systémy směnných kursů. Je to silný důkaz, že takové systémy jsou krizotvorné. Stejně tak přesvědčivý je důkaz z jiných zemí, mezi nimi Mexika, Turecka a Jihoafrické republiky, které rovněž čelily silným finančním tlakům, ale jejichž pružné devizové kursy jim umožnily zvládnout tyto tlaky mnohem lépe. Proto pravděpodobně v nadcházejících letech přijmou pružné kursové systémy i další země.

Já však ale nejsem přesvědčen, že nadšení pro čistý devizový floating přetrvá. Názory v ekonomické obci kolísají. Volba systému směnného kursu patří k těm rozhodnutím, které nemají ideální řešení: jedinou jistotou je, že ať už má daná země jak ýkoli kursový systém, jednou bude chtít jiný. Je jenom málo zemí, které mohou být netečné k úrovni směnného kursu své měny jako Spojené státy, jejichž dolar se směňoval v roce 1995 za 80 jenů a o dva roky později za 147 jenů. Z tohoto důvodu možná malé rozvojové země zvolí nějaký typ řízeného floatingu, například pomalého kolísání v rámci širokého pásma. Rovněž je pravděpodobné, že pokud euro uspěje - a ono uspěje - budeme vidět stále méně a méně národních měn. Dolarizace v Argentině je na postupu a potichu nastupuje také v Mexiku. Názory lidí na systém směnného kursu závisí i na věku. Jestliže jste mladí a optimističtí, máte velmi dobrý dojem ze všeho, co vyp adá příznivě - co se může stát, jestliže je možné nechat kurs volně hýbat? Když ale problém sledujete dlouhodobě, začnete mít obavu ze škod, které mohou vzniknout, když se s volným kursem manipuluje.

Připraveno z veřejných poznámek k vystoupení autora,

který je prvním náměstkem hlavního ředitele

Mezinárodního měnového fondu,

na konferenci Ústavu pro hospodářskou strategii

ve Washingtonu 28. dubna k problematice finančních krizí

na mladých trzích. Zkráceno a přeloženo redakcí.