Raději se vraťme k amatérismu

Více než tři čtvrtiny dotázaných by legalizaci dopingu ve vrcholovém sportu nepřipustily

Jste pro legalizaci dopingu ve vrcholovém sportu?

• Ano 17 % • Ne 78 % • Nevím, nemám názor 5 %

Cyklista Floyd Landis a sprinter Justin Galin mají společné nejen to, že jsou oba Američané. Spojuje je také pozitivní dopingový test. Jak u spoludržitele světového rekordu v běhu na sto metrů, tak u vítěze nedávno skončivší prestižní cyklistické Tour de France byla v krvi prokázána zvýšená hladina testosteronu. Nejde už však bohužel o výjimky. Doping vrhá stále větší stín na vrcholový sport. Úspěch v souboji s ním je ale spíše vzácností. Neměl by být povolen?
Většina respondentů Manažerského barometru je striktně proti. Celkem 78 jich podpůrné látky odmítá. „Doping sice nelze vymýtit, ale vrcholový sport by se neměl stát otevřeným kolbištěm farmaceutických a chemických firem a vrcholoví sportovci jejich pokusnými králíky, kteří budou oslavováni v případě, že pokusy nejen přežijí, ale ještě při nich porazí méně chemicky vyspělé soupeře,“ zní jedna z odpovědí. Finanční pozadí jako negativum sportu vidí i další: „Problémy s dopingem ve sportu jsou svázány s přílišnou profesionalizací sportu. Dělá se pro peníze a také pro politickou soutěž mezi státy. Myslím, že cesta vede jen přes určitý návrat k amatérskému sportu.“ Argumentem proti ale není jen obava, že sport přestane být sportem a stane se soutěží technologií a peněz. Při dopingu jde také o zdraví: „Nejde totiž jen o pomůcku k dosažení lepších výsledků, ale především o zásah do organismu sportovce. Jeho tělo je většinou už dost poškozené soustavným přepínáním a ještě by mělo být, a často je, nuceno k větším výkonům dopingem?“ A objevilo se i několik manažerů, volajících po původním sportovním duchu: „Bohužel jsem idealista a zastávám myšlenku férového klání, tedy aby byly zachovány rovné podmínky pro chudé i bohaté sportovce.“
Zatímco většina názorů je dost striktních a jejich autoři mají o věci jasno („Doping je vědomý podvod… legalizaci jakéhokoli podvodu považuji za absolutní zvrácenost.“), objevilo se i pár polemických reakcí: „Je to asi zatím nejtěžší otázka, kterou jsem v barometru dostal. Na jedné straně má naprostou pravdu bývalý koulař Machura, který říká, že rozumné užívání steroidů chrání při obrovské tréninkové zátěži sportovci zdraví. Problém je ale ve slově rozumné. Dokážu si představit, že při míře komercionalizace sportu by mělo úplné otevření stavidel naprosto drtivý dopad.“ Na čem stojí osmnáct procent kladných odpovědí? Rozhodně ani jejich autoři nevidí v dopingu pozitivum, ale spíše jsou otráveni z jeho stále většího rozšíření. „Co to je teď již doping?“ ptá se řečnicky jeden respondent. Druhý říká: „V okamžiku, kdy už jsou stejně všichni nějakým způsobem dopovaní a ze sportu se stává souboj laboratoří, by mi přišlo logické se tím dále nezabývat. Zajímalo by mě, kolik závodníků zvládlo kupříkladu letošní Tour de France ,nasucho‘.“ Většina odpovědí „pro“ se zkrátka nese v duchu rezignace: „Vývoj různých podpůrných metod a preparátů a touha po slávě nebo bohatství jedinců je stále o krok napřed před jejich zakazováním a zjišťováním a stejně všichni nemají rovné podmínky. Je pravda, že povolením dopingu se možnosti všech sportovců nesrovnají, protože pro někoho budou nové preparáty dostupnější, pro někoho méně, ale alespoň se nebudeme všichni navenek tvářit, že ,nadpřirozené‘ výkony jsou vlastně lidské.“ Přesto jsou však některá přitakání podmíněná: „Ano, ale s přesnou definicí.“ Jako vrcholný výraz rezignace se pak ozvala v souvislosti s povolením dopingu ironie: „Ano, ale pouze tehdy, pokud by se u jména sportovce vždy povinně uváděla firma a její preparát.“ Nebo: „Ano, povolil, se současným povinným odvodem vysokého procenta příjmů na léčení zdravotních problémů a zaopatření ve stáří.“ Existuje vůbec cesta, jak se dopingu ve vrcholovém sportu zbavit? I odpověď na tuto otázku je spíše z ranku těch rezignovaných. „Myslím, že je potřeba zrušit monstrózní sportovně-politické akce typu olympijských her, případně mistrovství světa, které mají se zdravým sportem málo společného a slouží spíše ke zvýšení hodnoty různých značek a výrobků. Domnívám se, že metody dopingu budou vždy o krok napřed před metodami jeho zjišťování. To samozřejmě nahrává velkým a bohatým investorům. Jen smysl sportu a zdraví sportovců jde přitom nějak stranou.“

Celkem odpovídalo 100 manažerů