Největší penzijní fond v České republice vznikne na podzim tohoto roku spojením penzijních fondů Credit Suisse Life & Pensions Penzijní fond (dříve Winterthur PF) a Vojenský otevřený penzijní fond (VOPF). V čele českého zastoupení finanční skupiny, která je součástí celosvětové Credit Suisse Life & Pensions (CSLP), stojí šestatřicetiletý Petr Žaluda. Kromě penzijních fondů má ve “své” nově zřízené skupině ještě CSLP pojišťovnu (dříve Winterthur pojišťovna).
Manažer uřídí vše.
„Mojí nejlepší zkušeností před Credit Suisse bylo působení v Ernst & Young, kde jsem byl tři roky,“ vzpomíná Žaluda na svou profesní kariéru v době, než v roce 1996 zakotvil jako generální ředitel u tehdejšíhoWinterthur penzijního fondu. V Ernst & Young dostal Žaluda za úkol vybudovat pobočku firmy v Brně. „V té době ještě téměř nikdo nevěděl, kdo je to auditor. Vzpomínám, jak jsme tehdy dostali dopis od ředitele jednoho podniku, který byl adresován Ernestu Youngovi a začínal slovy Vážený pane Youngu,“ usmívá se Žaluda. Mezi svými tehdejšími klienty měl i švýcarský Winterthur. Přišla nabídka, na kterou po čase kývl.
„Na začátku jsem řídil malý fond, který měl asi dva tisíce klientů. Rozhodli jsme se budovat a skupovat menší fondy,“ vzpomíná. Dlouholetým cílem bylo získat Vojenský otevřený penzijní fond, což se po několika neúspěšných pokusech podařilo až v roce 2001. V rámci integrace ve skupině Credit Suisse LP dostal Žaluda na starost i pojišťovnu. „Manažer může řídit všechny firmy na světě bez ohledu na obor. Musí mít pod sebou dobré lidi, kteří konkrétní problematice výborně rozumějí,“ vysvětluje Žaluda. Dodává, že se spíše snaží pro podřízené profesionály vytvořit dostatečný prostor pro jejich seberealizaci.
Velký fond, velká pojišťovna.
Penzijní fondy pod hlavičkou Credit Suisse LP pracují pro přibližně čtvrtinu z 2,5 milionu klientů penzijních fondů. Pojišťovna ze stejné skupiny však patří k nejmenším na trhu. Před několika lety navíc odprodala celý svůj kmen neživotního pojištění konkurenční Kooperativě. Skupina Credit Suisse se dlouhodobě zaměřuje je na životní pojištění. „Předpovídat vývoj v neživotním pojištění je dost komplikované – jeden rok vyděláváte, a druhý rok je to naopak,“ říká Žaluda. Ve Švýcarsku sice i nadále nabízí i neživotní pojištění, avšak v České republice byly mnohem příznivější podmínky pro rychlejší adaptaci strategie životního pojištění. „Proč potom investovat do něčeho, co dlouhodobě nechcete? Povinné ručení je navíc obrovsky kapitálově náročné, musíte investoval miliony do reklamy ..,“ konstatuje Žaluda.
Tajný recept na vítězství? „Chci, aby pojišťovna byla klienty vnímána jako vstřícná a férová. Pojištění je často přirovnáváno k černé skříňce, kdy pojištěný přesně neví, co si vlastně zaplatil. Naši prodejci každému detailně vysvětlí, co si kupuje, za co přesně platí a co může očekávat,“ říká.
Pomáháme druhým k důchodu.
Penzijní fondy v České republice to zpočátku neměly lehké. Starší generace nemá s penzijními fondy nejlepší zkušenosti. V padesátých letech úspory z nich ze dne na den zmizely ve jménu budování socialistické společnosti. „Důležité je, že to bylo kvůli komunistům, a ne kvůli tomu, že by penzijní fondy zkrachovaly,“ podotýká Žaluda. I přes nelehký start doprovázený prvními krachy bank a investičních společností se v Česku podařilo většinu lidí přesvědčit, že penzijní fond je standardní finanční nástroj. Žaluda míní, že důležitým motivem byla státní podpora a poté i daňové zvýhodnění této formy spoření. Mnohé motivoval i fakt, že může jeden měsíc vydělávat padesát tisíc jako zaměstnanec a hned po odchodu do důchodu se jeho příjem sníží na směšných pár tisíc. Ať už byly důvody zakládání penzijního připojištění jakékoliv, v současné době je v dobrovolném systému okolo 70 procent potenciálních účastníků. „Toto procento je ojedinělé i ve světě. Češi jsou spořivý národ, což je vidět i na stavebním spoření, které má téměř každý,“ říká Žaluda.
Chce to reformu.
O neudržitelnosti současného důchodového systému ví Petr Žaluda své:„Peníze nejsou už nyní, a může se stát, že systém poměrně brzy zkolabuje. Stát vybere v oblasti přímů určené pro důchody méně, než potom vyplatí. Populace přitom stárne a důchody se valorizují.“ Možnosti řešení vidí Žaluda pouze tři. Lze zvednout daně, což však není možné dělat do nekonečna, a navíc příliš vysoké daně lidi demotivují. Další možností je prodlužování věku odchodu do důchodu, což ale také nelze dělat věčně, protože dovedeno ad absurdum by každý pracoval až do smrti a žádný důchod by ani nestihl pobírat. Třetí a jedinou dlouhodobě správnou možností je reforma, o které se již velice dlouho diskutuje. V minulosti se v této souvislosti hovořilo také o zaměstnavatelských fondech. K nim se Žaluda staví poměrně skepticky: „Vlastně tu už byly, protože každá větší organizace, jako energetici a horníci, je měla. Prodali je ovšem, protože si uvědomili, že jejich předmětem činnosti je výroba elektřiny a těžba uhlí, a ne správa a řízení fondů.“ Na podporu oddělení penzijních fondů a podniků Žaluda argumentuje nedávnými krachy společností Enron a WorldCom, v nichž přišli lidé v zaměstnavatelských fondech kromě práce i o značnou část svých úspor.
Živoření za státní.
Radikální reforma systému je nezbytná, avšak zatím zůstalo jen u řečí. Žaluda říká, že CS LP by se v budoucnu velice ráda podílela na celospolečenské diskusi. „Chceme být v této věci aktivnější a uvítali bychom spolupráci se státem,“ ujišťuje. Celospolečenskou atraktivnost solidního zabezpečení na stáří dokumentuje na příkladu sousedního Polska. Reforma v podobě zavedení povinných penzijních fondů v něm proběhla před třemi lety. Tehdy se očekávalo, že pod tento systém přejde asi dvacet až třicet procent lidí . Skutečnost byla šokující, přešli téměř všichni.
„Důchod od státu nepostačuje na základní životní úroveň. Měli by se snad potom všichni důchodci přestěhovat do malých bytů a nebo na vesnice, kde je levněji? Nemyslím si, že člověk po desítkách let práce by měl všechno prodat, přestat jezdit na dovolené a začít chodit pěšky jenom kvůli nízkému důchodu,“ říká Žaluda. Za takovýchto okolností není velká osvěta příliš potřeba. O vlastní komfort se každý rád postará sám.
