Hrozba internacionalizace syrského konfliktu dramaticky vzrůstá. Vyplývá to ze zapojení prostředků NATO do řešení migrační krize ve Středomoří, postojů Turecka, království Saúdů, USA, Ruska a syrského prezidenta Bašára Asada, jemuž poskytovaná ruská vojenská podpora nyní rozhoduje o válce nebo naději na mír.
Pokus o obnovení mírových jednání, která po lednovém obtížném spuštění vzhledem k trvajícím bojům po pár dnech v Ženevě zkolabovala, se plánoval na 25. února, ovšem uvidí se až podle situace v terénu. Je třeba doufat, že se zároveň naplní dohoda mocností zapojených do dění v Sýrii o „snížení projevů nepřátelství“, což by v praxi mělo znamenat zastavení ruské vzdušné podpory Asadovým vojskům v jejich boji s „legitimní opozicí“, tedy všemi kromě Islámského státu a afilací al-Káidy.
Problematické jsou zejména boje u hustě obydleného Aleppa, které se těsně přibližují hranicím Turecka. Nervozita Ankary proto roste nejen kvůli nové vlně desetitisíců uprchlíků, ale také kvůli ambicím Kurdů. Přisadit si zrovna nyní do tohoto nepořádku myšlenku kurdské státnosti coby nárazníkové zóny proti Arabům, jak ji nedávno prezentoval český hradní šéfdiplomat a arabista Hynek Kmoníček, se zdá nejen nevhodné, ale i pochybné.
Stručně řečeno, pokud se nedokáží syrská vláda a rebelové vzhledem k situaci v terénu soustředit na mírová jednání, jež mají naději na úspěch jen za klidu zbraní, má vůbec cenu stále stanovovat nové a nové lhůty více či méně předběžných dohod o příměří?
Asi by stálo zato nadhodit myšlenku zformování mezinárodní koalice sil po vzoru válek s režimem Saddáma Husajna v Iráku, jehož baasističtí pohrobci představují mimo jiné jádro Islámského státu. I je Rusko kdysi podporovalo, podobně jako v 80. letech Američané džihádisty v Afghánistánu v boji proti sovětské okupaci. S těmi se rovněž dodnes válčí coby s Tálibánem. Proto si mají USA s Ruskem stále o čem povídat. Vědí, že pouhé vzdušné údery džihádistický Daeš jen tak z mapy nevymažou.
Dění v NATO v Bruselu a další indicie perspektivu jakési Pouštní bouře II naznačují. To platí i pro slova amerického ministra zahraničí Johna Kerryho, že pokud už konečně nenastane pokrok v mírovém úsilí v Sýrii, pak se může do konfliktu zapojit více zahraničních sil. Co se týče boje s Islámským státem, je to více než pravděpodobné.
Pokud tedy Rusko začíná se Sýrií zčerstva manévrovat k míru s legitimní opozicí, pak je to nejspíš proto, aby syrskou obilnici podél Eufratu, nyní v rukou Islámského státu, ovládlo s Asadovými vojsky dříve než někdo jiný – o lecčem vypovídají obří manévry 150 tisíc vojáků ze dvou desítek muslimských zemí probíhající právě nyní na saúdském území. Damašek vyhlásil na duben parlamentní volby, což značí i zrychlený vývoj v politické oblasti. V tomto případě ale není spěch zrovna dobrým rádcem, zvláště ne pro oponenty prezidenta Asada.
