Období zázračného růstu čínské ekonomiky se chýlí ke konci. Přichází realita všedních dnů. Potvrzuje to jak chování finančních trhů, tak oficiální data čínské vlády.
Export už nedokáže pohánět čínskou ekonomiku tak zběsile jako dosud. Dosavadní hlavní odbytiště bohatých čínských společností v Evropě a Americe se nasycují, jejich kupní síla klesá a začínají se rozhodněji bránit nekalým čínským praktikám. Za takové situace se nelze divit znepokojivým červnovým statistikám, podle nichž se čínský export meziročně namísto očekávaného čtyřprocentního růstu o tři procenta smrskl.
Volnější banky
Ani celkové údaje o zpomalování růstu HDP za poslední dvě čtvrtletí na nějakých sedm procent nevyznívají lichotivě, ač se je čínské vedení snaží vylepšovat masivním přílivem peněz do ekonomiky. Začínají se projevovat potíže způsobené obavou o likviditu čínského bankovního systému. Koncem června na to upozornil prudký pokles čínské burzy: šanghajský index ztratil pět procent za jediný den.
Tento propad podle všeho pramenil právě z obav o finanční stabilitu bank, a tak není divu, že vláda o měsíc později přistoupila k vylepšování jejich bilancí. Umožnila jim stanovovat vlastní úrokové míry, což je zatím největší ekonomická reforma, jakou nová generace čínského vedení přijala. Vedení státu zároveň doufá, že „svobodnější“ banky zároveň povzbudí životaschopné sektory soukromé podnikatelské sféry na úkor polykačů peněz tyjících ze státní podpory.
Logický krok
Logicky by měl následovat další krok – privatizace státní sféry. Je však Čína na takové kroky připravena? Budeme-li vycházet z naší vlastní zkušenosti přechodu od centrálně plánované ekonomiky k tržnímu prostředí, nebyli jsme v jeho počátku tak slabí, aby nás trh zcela ignoroval, ani tak silní, abychom odpuzovali zájem investorů. Právě do podobné pozice se Čína, i když s velkým zpožděním, dostává nyní.
Doložme si to jednoduchým porovnáním výkonu ekonomik na příkladu Číny, Česka a Německa. Poměr HDP na hlavu mezi Čínou a Německem v přepočtu na dolar činil v roce 1992 zhruba 1:84, v roce 1997 už 1:42, roku 2002 už jen 1:25 a o deset let později se snížil na 1:7. Podobný poměr výkonů ekonomik panoval právě mezi Československem a Německem na počátku hospodářské transformace, od nějž jsme se za dvacet let dostali zhruba na 1:2.
Zdá se tedy, že pro čínskou privatizaci by z pohledu zahraničních investorů nastával vhodný čas. Potenciálně vyšší prosperita čínských domácích podniků by měla také podpořit domácí spotřebu nezbytnou pro stabilizaci světové ekonomiky. Zatím je však zřejmé, že Čína nehodlá ustupovat ani od své dravé vývozní strategie. Její ambice míří vysoko. Půjde jen o to, zda se opírají o reálné základy a zda budou pro zbytek světa přijatelné.
Otevřít se
Dobrou pověst Číně například nepřináší březnová zpráva expertů v oblasti rybolovu, podle níž Číňané uloví ve světových mořích 12krát více ryb, než oficiálně hlásí. Jak je to potom s ostatními oficiálními statistikami? Nijak zvlášť nepomohlo, ani když americký prezident prohlásil, že rozhovory s jeho čínským protějškem o budování vzájemných vztahů obou hospodářských velmocí byly „jedním slovem strašlivé“, jak se Obama nechal slyšet v červnu na vrcholném summitu v Kalifornii po jednání mezi čtyřma očima.
Číňané by měli přestat chápat život v dnešním rozvinutém světě jako boj na život a na smrt s veškerým okolím a trochu se otevřít. S tím, čeho dosáhli, si to už mohou dovolit.
Čtěte také:
Čína krotí investice. Přestane stavět nové vládní budovy
Čínská ekonomika chladne, ale poptávka po nových vozech roste
