Hlavním problémem Sýrie zůstává fakt, že jakmile se válečná mašinerie jednou rozjede, těžko se zastavuje. To je zřejmě také hlavní důvod, proč ještě dostává šanci diplomatické řešení tamního konfliktu.
Ačkoli Barack Obama nedávno naznačoval, že Američany už po 70 letech unavuje tahat svět z průšvihů, určitě jej mrzí, že režim Bašára Asada vyvázl ze svých válečných zločinů včetně nasazení chemických zbraní v občanské válce zatím dost lacino. Ba co víc, domluvená likvidace Asadových chemických arzenálů sama o sobě nijak nezmírní strádání obyvatel. Šest milionů Syřanů z celkových dvaceti už peklo války vyhnalo z domovů, po tisících přibývají další.
Syřané snad mohou doufat, že jakmile ze scény zmizí chemické zbraně, někdo mocný se odhodlá učinit válečnému běsnění přítrž. Pud sebezáchovy by je však měl donutit, aby začali více věřit sami v sebe. Co jiného by je k tomu mělo vést než pohled na jejich zem. Kam oko dohlédne, samá spoušť, mezi lidmi propasti nedůvěry. Náprava bude trvat generace. Nový začátek však nakonec vždycky přijde.
V občanských válkách vždy předem prohrává myšlenka jednoty národa a jednoty země. Viděl jsem to v Karabachu, v Jižní Osetii, v Bosně, v obleženém Sarajevu. Podobný osud potkal mnoho zemí a není divu, že po dvou letech válečných hrůz se hroutí také Sýrie.
V jejím případě navíc roste riziko konfliktu vyššího řádu. Naznačují to i pompézní manévry ruského loďstva ve Středomoří v těsném sousedství americké flotily, která je v každém okamžiku připravena spustit na Asadův režim zkázu z nebes. Dočkáme se záchrany podobně jako v jugoslávském případě? Nějakého daytonského míru na syrský způsob? Úspěch Daytonu byl založen na jednoduché myšlence – na porcování medvěda. V případě Sýrie však není co porcovat. Z medvěda zbývá jen hlava.
Žádný plán dělení Sýrie zatím není na stole. Jediná myšlenka podobného rázu, jen v opačném gardu, zní od džihádistů, kteří by rádi zahrnuli Sýrii do širšího celku Levanty. To by ovšem v praxi znamenalo zánik syrské suverenity. Těmto i jiným cizím mocenským zájmům bude jen vyhovovat, jestliže se klání mezi Syřany potáhne až do úplného vyčerpání.
Celá země by si tedy měla uvědomit, co občanskou válkou dává v sázku. Na syrskou budoucnost si brousí zuby mnozí. Čína by z ní například výměnou za poválečnou obnovu ráda vytvořila své předpolí ke Středomoří a Evropě. Romantickými představami o časech starověké hedvábné stezky by se však nikdo neměl nechat ošálit.
Ani americký altruismus není bez vad. Politika USA vyvolává v zahraničí nestabilitu, jejíž důsledky jsou povážlivě cítit. Bez Američanů se však v dnešním světě máloco pohne kupředu, a tak nezbývá, když už ke konfliktům dojde, než se s vedlejšími účinky jejich léků na bolesti světa smířit.
Čtěte také:
Díky dohodě se vyhneme válce, vítá Sýrie americko-ruský pakt
Ze Sýrie uprchly už dva miliony lidí, OSN mluví o největší krizi od Vietnamu
