Kolem ukrajinské státnosti se v uplynulém týdnu seběhla řada významných událostí. Ratifikace asociační smlouvy s Evropskou unií, přijetí zákona o autonomii Donbasu a nakonec potvrzení příměří s rebely tamních samozvaných republik memorandem v Minsku, které předpokládá okamžité vytvoření demilitarizované a bezletové zóny a stažení cizích sil, míněno především ruských.
Dohromady jde o projev takové míry suverenity ukrajinského státu, jakou jsme naposledy poznali za Kyjevské Rusi a pak ještě v období Kozáckého hetmanátu, který se však už nedokázal ubránit rozpínavosti militaristického pravoslavného ruského samoděržaví v 18. století.
Europeizaci své země v materiálním i duchovním smyslu pokládá nynější vláda v Kyjevě za hlavní prioritu. Asociační smlouva s EU ratifikovaná 16. září ukrajinským i Evropským parlamentem, by měla být základním kamenem tohoto úsilí. Oblast Donbasu, obývaná zčásti etnickými Rusy a mající širší vazby na Rusko, si však klade jiné cíle. A Kyjev již zřejmě přes všechna váhání dospěl k názoru, že je třeba se nějakým rozumným způsobem rozejít. V souběhu s unijní asociací proto parlament schválil také zákon předpokládající pro Donbas politickou, bezpečnostní, hospodářskou i kulturní autonomii, ve sféře vztahů s Ruskem do jisté míry také zahraničněpolitickou.
Co víc by si mohli představitelé tamních samozvaných republik přát? Kyjev v ústupcích rebelům zašel na pokraj svých možností. Rebelové z Donbasu mu ale v otázce autonomie vstříc nevycházejí. Také odtud pocházející ukrajinská Strana regionů svrženého prezidenta Viktora Janukovyče odmítá účast na politickém procesu v Kyjevě, který vyhlásil na 26. říjen parlamentní volby. Ty by měly plně legitimizovat revolucí dosazený režim. V co ještě rebelové v Donbasu doufají? V zachování sovětských hospodářských struktur? V ochranářskou moc Ruska? Válka už mnohé změnila.
Další krok-rusifikace
Pokud separatisté dosud bojovali za svou suverenitu, ve svazku s Ruskem se jim rozplyne zcela jistě. Pokud něco novodobé Rusko provádělo vždy důsledně, pak to byla rusifikace ovládaných území. Poslední zprávy o tom, že se Rusové z oblasti Donbasu nijak zvlášť nehrnou, napovídají, jaké plány Rusko má. Scénář, který na Donbasu Rusko rozehrává, do značné míry kopíruje model rusifikace kavkazských území po rozpadu SSSR, tedy Náhorního Karabachu, Jižní Osetie a Abcházie.
Se ziskem Donbasu a Krymu a ztrátou Kyjeva z moskevského orbitu by se mohly začít projevovat ještě temnější stránky ruské povahy. Jejich neblahé důsledky v Evropě a dopady na Evropu dobře známe z historie již vzpomínané rozpínavosti samoděržaví počínaje řekněme carem Petrem I. Zpočátku přišlo ruku v ruce s Pruskem omezení moci Švédska v Pobaltí, které se stalo pro Rusko otevřenou branou do Evropy. Následoval zánik suverenity Ukrajiny a Polsko-litevského státu. V pruském a samoděržavném militarismu můžeme posléze najít i kořeny obou světových válek.
Mocenské postavení současného ruského prezidenta Vladimira Putina vykazuje určité rysy samoděržaví. O nástupu militarismu v Rusku málokdo pochybuje a s tím také souvisí šíření kultu pravoslaví.
Je jistě v zájmu Evropy, aby bylo Rusko životaschopné a silné. Ne ovšem zase natolik, aby se vracelo k tendencím ovládat Evropu.
Autor je publicista
Čtěte také:
Ruské firmy se kvůli sankcím vrhají na jüan
Rusko-čínské přátelství bez hranic
Lavrov: Rusko zaujalo v pořadí Obamových hrozeb čestné místo
