Přiblížila se ukrajinská krize fázi stabilizace? Z evropské strany by se mohlo zdát, že ano. Ukrajina v pátek podepsala s Evropskou unií politickou kapitolu asociační dohody. Zároveň se poprvé podařilo dosáhnout nějaké dohody s Ruskem, konkrétně na vyslání pozorovatelské mise Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.
Z diplomatického hlediska tedy úspěchy na všech stranách, přesněji na každé straně alespoň nějaký. Za ten největší lze bezesporu považovat souhlas Ruska s působením monitorovací mise OBSE na Ukrajině. Zásadním úkolem stovky, v případě nutnosti až pěti set pozorovatelů ze všech členských zemí OBSE bude hrát roli prostředníka.
Zásady OBSE spolu s ukrajinským plněním pravidel EU by měly být dostatečnou zárukou ochrany univerzálních lidských práv na Ukrajině a společně snad přispějí k uklidnění situace v proruské části země. Tam momentálně hrozí největší bezpečnostní a politická rizika, zejména v současném přechodném období do ukrajinských prezidentských voleb.
Po prezidentských volbách na konci května by mělo také dojít k naplnění tužeb demonstrantů z Majdanu, totiž k otevření dveří unie Ukrajincům podpisem zbývající hospodářské části asociační dohody včetně dohody o volném obchodu.
Během zbývajících dvou měsíců se ale může stát mnohé. Pokud se má řešení situace na Ukrajině udržet v moci evropských prostředků, je především třeba zabránit potřebě ozbrojené konfrontace s Ruskem a zároveň tlumit ruské tendence řešit ztrátu mocenských zájmů na Ukrajině silou.
Další režim
Schválená druhá fáze cílených sankcí k tomuto cíli jasně míří, když zasahuje široké okolí ruského prezidenta. Desítky ruských představitelů se staly personami non grata a jejich majetky v unii a ve Spojených státech byly zmrazeny. Po Janukovyčově režimu teď Evropa naleptává ten Putinův. Nechceme toho ale příliš najednou?
Odhodlání k třetí fázi sankcí přes hlasité výhrady řady hospodářských segmentů deklarovala unie jasně. Po politické izolaci Ruska by nastala i izolace hospodářská a naplňovaly by se obavy vyjadřované už nyní ruskou opozicí, že Kreml svou politikou vůči Ukrajině směřuje k národní katastrofě.
Ta se z určitého pohledu rodí v Rusku už nyní. Sousední čínský hospodářský zázrak v Rusku vyvolával v posledním desetiletí zásadní rozpory nad tím, zda se má Moskva nadále držet převážně proevropské politiky. Současný vývoj tlačí převládající ruský názor k východu, případně ještě k extrémnímu nacionalismu. Pro Evropu jde v obou případech o trendy krajně nepříznivé.
To, co funguje
Vztahy Evropy a Ruska jsou zásadní a jejich narušení vyvolává potřebu mimořádných opatření, a to na obou stranách. Stále je třeba si klást otázku, nakolik je s novou situací nutné měnit něco, co dosud v rámci možností docela dobře fungovalo. Například v otázce dodávek energií a surovin lze Rusko považovat za mnohem stabilnějšího partnera než celý rozbouřený Blízký východ a hospodářsky agresivní Spojené státy dohromady. Pokud neuvažujeme zrovna variantu války s Ruskem, jsou vybudované produktovody určitě spolehlivější než tankery. Vzpomeňme na úžiny, ponorky nebo ropnou krizi sedmdesátých let.
Na místo dosavadních evropskoruských partnerství se rádi přihlásí nástupci. Ale jejich zájmy nemusejí být pro Evropu vždy právě přínosné, což se projevuje i ve snahách o globalizaci ukrajinské krize. Tento týden jednají v Evropě hlavy obou největších hospodářských mocností světa, USA a Číny. Ukrajinská krize jim k tomu nachystala velmi pozoruhodné prostředí.
Čtěte také:
Bitva sankcí začala. USA je rozšířily, Rusko reaguje vlastním blacklistem
