Od dobytí Mosulu, metropole iráckého severu, sunnitskými džihádisty uplynul měsíc. Pád města vyvolal vážné obavy o zachování územní celistvosti Iráku i jeho samotnou existenci. I když se blesková ofenziva džihádistů zatím územně nerozšiřuje, situace se nelepší, spíše naopak. Na vážky osudu Iráku totiž s typickým oportunismem přikládá své nároky také kurdská etnická menšina.
Když během džihádistické ofenzivy opustila vládní vojska ropný Kirkúk, bezpečnostní vakuum rychle zaplnily kurdské jednotky pešmergů. A o měsíc později odtud vystrnadily i Bagdádem řízený personál ropných polí. Tím iráčtí Kurdové vyhráli dlouholetý spor s Araby o toto území, a získali tak hlavní zdroj životaschopnosti své státnosti. O ní hodlají během několika měsíců hlasovat v referendu o nezávislosti.
O tom, jak vážné úmysly mohou iráčtí Kurdové mít, svědčí páteční ukončení účasti jejich představitelů ve vládě v Bagdádu. Bojkot oznámil jejich ministr zahraničí Hošjar Zibárí. Ten míní, že vztahy mezi Bagdádem a Kurdistánem jsou nyní nejhorší, jaké kdy byly. Faktem je, že kurdská autonomie už půl roku nedostává z Bagdádu svůj díl z rozpočtu živeného ropou. Dělá to přes 700 milionů dolarů měsíčně.
Kurdská autonomie si proto suverénně uzavírá vlastní ropné kontrakty – třeba s Tureckem, kam od letoška míří z Kurdistánu přímá spojka na ropovod do Ceyhanu s denní kapacitou 300 tisíc barelů. Ambicí iráckého Kurdistánu přitom je zvýšit do dvou let těžbu ropy na svém území ze současných 200 tisíc barelů na milion.
Nepřítel nepřítele
I když kurdská autonomie dosud tvrdila, že bude odvádět příslušnou část zisků z ropy do společné státní kasy, Bagdád na to pohlíží jako na překročení ústavy. Tyto obavy přiživují i současné přípravy referenda o nezávislosti Kurdistánu. Pokud by hypoteticky k vyhlášení nezávislosti iráckých Kurdů došlo, pak by vyvstala otázka, kdo je v rámci klasické kurdské strategie nepřítelem nepřítele, tedy přítelem, který by státnost Kurdů podpořil. Někoho totiž bude třeba.
Že by to bylo překvapivě Turecko? Jeho historie je plná důsledného pronásledováním všech náznaků kurdské suverenity. Ale pragmatická levicová politika nynějšího premiéra a zřejmě i budoucího prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana na tom i s přispěním standardů pro vztahy s EU mnohé změnila. Přispívají k tomu i značné podnikatelské aktivity Turků v iráckém Kurdistánu, který byl po svržení diktátora Saddáma Husajna v roce 2003 ve srovnání se zbytkem území Iráku oázou klidu a bezpečí.
A nakonec také Turecku se s ohledem na ambice Íránu může hodit kurdský přítel jako nepřítel nepřítele. To se může týkat i aktivit teroristické PKK – v rámci kurdského oportunismu by to nebylo nic zvlášť překvapivého.
Osamělí v Iráku
Ovšem i oportunismus a pragmatismus mají své meze. Iráčtí Kurdové by neměli zapomínat, kolikrát už kvůli nim bezmála přišli o existenci. Činí je totiž u jejich partnerů méně váženými a vzájemné dohody méně závaznými, což se projevilo už mnohokrát. Proto jistě i v iráckém kurdském hnutí existuje názor, že by bylo lepší těšit se jako menšina ochraně a případné podpoře států v rámci autonomie než za každou cenu usilovat o suverenitu.
Nic totiž zatím nenaznačuje, že by byl někdo mocný, snad kromě Izraele, nakloněn myšlence Velkého Kurdistánu, tedy spojení kurdských území mezi Irákem a Sýrií, či snad dokonce i v Turecku a Íránu. Osamocená suverenita iráckých Kurdů by se naopak lehce mohla stát záminkou, proč tuto myšlenku zničit. Tvrdým časům, v nichž dnes žijeme, by takový scénář vcelku odpovídal.
Autor je publicista
Čtěte také:
Centralistický Irák projektovaný USA skončil, míní diplomaté
Kurdové vyhlásí referendum o nezávislosti, Irák je prý už fakticky rozdělen
