Četné události poslední doby společně s vyjádřeními vysoce postavených představitelů ukazují snahu o renesanci vztahů napříč severním Atlantikem. Obecně se zdá, že Amerika začíná více respektovat vlastní pohled zemí unie na svět kolem sebe, zatímco Evropané, především v oblasti bezpečnosti a obrany, hodlají přijímat větší díl zodpovědnosti.
Tento vývoj je celkem logický. Oba břehy severního Atlantiku mají podobné problémy, čelí společným výzvám, i když samozřejmě za trochu odlišných výchozích podmínek. Přístupy k řešením se tedy mohou lišit, ale stále zůstává mnoho možností, jak spojit síly.
Společně do Afriky
Co máme jako vysoce průmyslově vyspělé země společné zcela jistě, je snaha zabezpečit si zdroje surovin a energií. To je například patrné na privilegovaném postavení Kanady, která říjnovou dohodou s Bruselem o volném obchodu získala jako jedna z mála průmyslově vyspělých zemí preferenční přístup na oba největší světové trhy, do USA i do EU.
Podobně vyzněla v minulém týdnu také po dlouhém období nesouladů státní návštěva francouzského prezidenta ve Spojených státech. Jednání Francoise Hollanda s Američany mimo jiné provázela snaha spojit potenciály obou zemí pro rozvoj vztahů s Afrikou a zajištění jejich bezpečnosti.
Francie ve svých rozsáhlých, ale problémových zónách vlivu v Africe zkrátka nemůže na vše stačit sama. To si uvědomuje nejen Brusel, Londýn a Berlín, ale už i Washington.
Spojení sil v rámci společných zájmů reprezentuje také miliardový projekt Světové banky podrobně mapující surovinové zdroje Afriky, který má odhalit dosud prázdná místa na její geologické mapě a rozšířit množství volně dostupných dat. To by mělo zefektivnit investice do využívání dostupných zdrojů. Projekt byl oznámen zjevně ne náhodou krátce před Hollandovou cestou do USA.
Všemocná Amerika? Už ne
Zájem o Afriku a její zdroje ale nemáme sami, což je například patrné na rivalitě v jiném nadnárodním projektu – v rozvoji subsaharské rovníkové východní Afriky s vůdčím postavením Keni. Výrazně se tam angažuje také Čína i další asijské mocnosti.
Afrika ale v poslední době není moc bezpečným místem k životu. EU přitom jednoznačně preferuje rozšiřování svých hospodářských vztahů jen v bezkonfliktních zónách. Pro to je ale třeba něco dělat. Mír ani války nepřicházejí samy od sebe. V rámci NATO Evropané až příliš spoléhají na akční schopnosti USA. Ze statistik obranných výdajů ve světě ale v posledním desetiletí jasně vyplývá, že vojenská rovnováha se v globálním měřítku přeskupuje.
Není tedy divu, že v unii se aktuálně, především ze strany Německa, argumentuje pro posílení vlastní evropské obrany. A to i za větší angažovanosti Němců, což dosud vyvolávalo rozporuplné reakce.
Musíme si ale zkrátka uvědomit, že ani USA nejsou všemocné a že si to začínají přiznávat, jak bylo vidět na změnách obranné strategie, v níž se při prosazování vůdčího postavení ve světě má napříště méně počítat s uplatněním vlastní síly.
Sblíženi v klimatu
Zásadnější charakter než ozbrojené konflikty ale mohou mít proměny životního prostředí, což si na vlastní kůži uvědomují i dosud v tomto směru liberálnější společnosti na obou pobřežích severního Atlantiku. Evropa ze své podstaty více dbá na udržitelnost vlastního rozvoje, ale změny názorů, dokládané také činy, nastávají i v Americe. Je tedy vidět, že i v této hospodářsky citlivé oblasti se Atlantik sbližuje.
Výměna názorů a zkušeností, která probíhá například na současných jednáních Bruselu s Washingtonem o společném trhu, v jejichž dokončení se doufá ještě do konce tohoto roku, nás jen obohatí. Není třeba příliš lamentovat nad tím, že co je možné v Americe, si v Evropě dovolit nemůžeme. Bylo tomu tak vždycky.
Čtěte také:
Hollande a Obama chtějí radikálně snížit emise
Obama přijme v Bílém domě dalajlamu. Čína hrozí narušením vztahů
