V Ženevě proběhla v závěru minulého týdne další z mnoha dosavadních konferencí s Íránem o osudu jeho jaderného programu. Stalo se tak za velkého halasu. Ale nedělo se celkem nic dosud neznámého.
V Íránu se zase jednou pootočila kola dějin, když tam v červnu zvolili poněkud vlídnějšího prezidenta, a tak se testuje, co jsou ten pan Rúhání a lidé kolem něho vlastně zač.
Nejde totiž jen o to, zda bude mít Írán někdy v blízké budoucnosti k dispozici jaderné zbraně, ale měly by nás zajímat i jeho názory na dění na Blízkém východě a v severní Africe, kde se dlouholetý status quo hroutí jako domeček z karet.
„Úzké“ mezery
Přes veškerou tíhu sankcí uvalovaných postupně na Írán už celá desetiletí totiž zůstává íránský stát jako jeden z mála ostrovem stability v rozbouřeném blízkovýchodním moři. Tím jeho moc jen vzrůstá, a je tedy třeba s ním při řešení tamních problémů více počítat. To si Írán dobře uvědomuje, a pokud by se někdy měl vzdát prostředků k získání jaderné zbraně, pak právě nyní nastává situace, v níž by si to mohl vynahradit rozšířením politického vlivu ve svém rozháraném okolí.
Začíná se tedy chovat na mezinárodní scéně zodpovědněji a očekává, že bude přijímán s plnou vážností. Toho se už dočkal. Jak v září na Valném shromáždění OSN, tak především nyní při setkání s ministry zahraničí v Ženevě v rámci skupiny 5 plus 1, tedy stálých členů Rady bezpečnosti OSN plus Německa.
Náznak Íránu, že by mohl souhlasit s navrhovanými kompromisy, přiměl vrcholné diplomaty světových velmocí včetně amerického ministra zahraničí Johna Kerryho ke spěšným změnám itinerářů, aby senzaci ze Ženevy náhodou nepropásli. Senzace se nakonec nekonala, ale zřejmě k ní nebylo daleko. Jak řekl britský ministr zahraničí William Hague, s Íránem se tentokrát jednalo celkem hladce a zůstávají jen „úzké mezery“. Jaký eufemismus!
Vojenská přísaha
Jedním z „úzkých“ prostorů nesouladu zůstává Izrael. Rezervovaní zůstávají i Arabové. Objevují se dokonce i zprávy, že by Saúdové pro jistotu rádi nakoupili jaderné zbraně od Pákistánu. Není proto divu, že ministr Kerry měl při svém nynějším blízkovýchodním turné co vysvětlovat. Ve Spojených arabských emirátech ujišťoval o dodržení amerického závazku chránit blízkovýchodní spojence před jakýmkoli útokem zvenčí, čímž neměl na mysli jen Izrael, ale v tomto případě i Araby.
Kerryho vyjádření v emirátech zněla spíše jako přísaha bývalého důstojníka námořnictva než argumentace diplomata. A v tom bude asi také hlavní problém, proč se s Íránem tak těžko hledá shoda a proč evropská diplomacie pomalu, ale jistě nabírá jiný kurz než americká. Otázkou ovšem je, zda je to kurz správný.
Americké způsoby známe. Ideologicky nepřátelské režimy hospodářsky oslabit obchodním embargem, které se stává zárukou budoucích zisků v případě ovládnutí daného území. Výsledkem těchto konfliktů však není vždy nastolení stability a jejich důsledky dopadají i na nezúčastněné státy v okolí. V případě Blízkého východu cítí dopady i evropské země, jimž politika USA zrovna neulehčuje překonání hospodářské krize.
Kapacity prostředků
Jestliže tedy v Ženevě o něco šlo a půjde, pak především o to, aby se Írán nestal dějištěm další války, která by společně s tou syrskou a zárodečnými konflikty napříč Blízkým východem mohla překonat evropské kapacity mírových prostředků řešení těchto situací. Na ty vojenské se totiž v Evropě, bohužel či bohudík, už od druhé světové války a jejích ozvěn u Suezu příliš nemyslí.
Autor je publicista
Čtěte také:
Írán chce jednat o jádru, Amerika připravuje sankce
