Kusy skal v moři a neobydlené ostrůvky ve východní Asii se stávají předmětem ostrých výměn názorů státníků, demonstrací vojenské síly i pouličních projevů národního uvědomění a xenofobie.
Růst současné vlny teritoriálních sporů a nacionalismu v Číně, Japonsku a Koreji pozorujeme od londýnské olympiády. Tam byl 11. srpna z medailového ceremoniálu vyloučen jihokorejský fotbalista, který transparentem podpořil nárok Koreje na sporné ostrovy Takešima, o něž se Korea pře s Japonskem. Bylo to pár hodin po návštěvě jihokorejského prezidenta na těchto ostrovech, na niž Tokio reagovalo stažením vyslance ze Soulu.
Rušné dny
Krátce po olympijském excesu se vydali uvědomělí čínští plavci k ostrůvkům Senkaku, na něž si dělají nárok Japonci. Těsně za nimi následovali „odvetní“ plavci japonští. Číňané následně vyrazili do ulic měst napříč celou zemí, aby ničili auta japonských značek a japonské restaurace. Utrhli vlajku z vozu japonského velvyslance a demonstrovali před konzuláty a ambasádou Japonska.
Tokio mezitím, aby zdůraznilo svůj nárok, odkoupilo sporné ostrůvky ze soukromého vlastnictví, čímž si kromě dalšího pobouření čínských občanů vysloužilo také varovné vyplutí čínských válečných lodí. To vše se stalo během posledních pár týdnů. Asi stojí za to zalistovat v historii.
Staré rány
Ústup tradičních konfuciánských agrárních společností pod tlakem západní průmyslové revoluce měl ve východní Asii od druhé poloviny 19. století dramatický průběh. Docházelo k rozsáhlým územním a hospodářským expanzím, především na úkor upadající čínské říše.
Čína již tehdy znala politiku „dvojího systému“. Snažila se zachovávat hodnoty konfuciánského myšlení, tedy především úctu k minulosti, schopnostem a společenské hierarchii, to vše v zájmu stability. Něco na způsob toho, čemu se dnes říká trvale udržitelný rozvoj. Nedokázala se však s průmyslovou revolucí vyrovnat tak úspěšně jako Japonsko.
Čína se řídila sloganem „Čínské učení v základních principech, západní učení v praktické aplikaci“. Japonsko přijímalo produkty nové doby mnohem živelněji, což se projevilo hlavně v jeho dobyvačných válkách. Po ztrátě Indočíny ve prospěch evropských koloniálních mocností se rozpoutal boj o nejatraktivnější čínské vazalské území – Koreu. Nejprve ve válce čínskojaponské (1894–5) a pak rusko-japonské (1904–5).
Obě války dopadly pro Čínu i Rusko katastrofálně a japonská dominance v regionu trvala až do konce druhé světové války. Nevyřešené mocenské spory ve východní Asii dodnes žijí. Vzpomeňme hádky o Sachalin nebo vratkou linii příměří dělící Korejský poloostrov. A teď tedy ožívají teritoriální spory o využití uhlovodíkových paliv ze dna mělkých moří.
Otupit ostří
Válečné konflikty na Dálném východě vždy vedly k rozsáhlým společenským změnám. Přispěly k pádu císařství v Číně i carismu v Rusku, k nástupu republikánských a poté komunistických systémů.
Čtěte také:
Japonské firmy v Číně zastavují výrobu
Nepokoje v Číně zastavily výrobu v Canonu a Panasonicu
Japonsko a Čína se přou, kdo koupí pusté ostrovy
Pokud dnes propukají ve východní Asii nacionální vášně, pak jejich skutečným pramenem určitě nejsou nehostinná skaliska v moři. Vycházejí z mnohem hlubšího antagonismu. Nelze se divit, že hostitel zářijového summitu Asijsko-pacifického hospodářského společenství, ruský prezident Vladimir Putin, se tolik snažil otevírat brány všem druhům spolupráce, která by měla ostří konfliktů otupit. Pořezaných může být velmi mnoho.
Autor je publicista
