Za chvíli tomu bude rok, co se s prodemokratickou revolucí v Kyjevě vynořila otázka nad soužitím etnických Rusů a Ukrajinců v jedné zemi. Nedostali jsme se za tu dobu ani o píď směrem k jakémukoli konsenzu. Namísto toho se o nadvládu nad převážně ruskojazyčným Donbasem rozvíjí plnokrevná válka. Summity posledních dní jen napovídají, jak se všichni obávají příchodu jara, které by tentokrát na Ukrajinu přinášelo jen strach, bídu a utrpení.
Všichni vrcholní představitelé Západu od francouzského prezidenta přes německou kancléřku po vedení Spojených států se snaží vyvíjet maximální diplomatické úsilí, aby Rusko přestalo zbraněmi i vojáky podporovat povstalecké samozvané republiky na Donbasu. Možná se přitom ale příliš mluví jen o válce či míru. A jen málo o tom, jak by bylo možné přispět k tomu, aby se život na Ukrajině vrátil k normálu.
Návrat k minskému příměří nikoho neuchlácholí, zvláště když Ukrajina s jeho vyhlášením na konci září prožívala jen trpkou zkušenost ruské demagogie. Rusko Minsk jen zneužilo k významnému rozšíření vojenských schopností povstaleckých republik Donbasu. V Luhansku a Doněcku se však na druhé straně za tu dobu nedočkali od Kyjeva žádného rozumného slova o tom, jak dál žít pospolu.
Podstata konfliktu v dědictví sovětské industrializace
Pokud tedy ještě zůstávají politické kanály otevřené, měli by místo vojenských stratégů vrcholné představitele na různé summitu doprovázet spíše ekonomové a odborníci ve společenskovědních oborech. Podstata konfliktu na Donbase totiž vězí hlavně v lidech a v otázce hmotného dědictví sovětské industrializace Ukrajiny, jejímž centrem byl právě Donbas. S tou sem také přišlo obyvatelstvo tíhnoucí spíše k Moskvě než ke Kyjevu.
Jistěže jsou taková jednání mnohem složitější než hledání strategicky výhodných linií na mapách a dohady o zbrojení. Jenže jsou také nezbytně nutná, pokud nechceme na Ukrajině vytvářet otevřenou a stále hnisající ránu byť jen zmrazeného konfliktu po vzoru Karabachu, Jižní Osetie či Abcházie. Přes veškerou pompéznost proto summity a mírové iniciativy uplynulých dní musely obyčejným lidem přinést jen obrovské zklamání.
Ruskou si válku s Ukrajinou válku nepřeje
Je proto málo pochopitelné, jak málo se politici angažují ve prospěch života obyčejných lidí na Ukrajině. To platí i pro Česko, které mnichovskou bezpečnostní konferenci vcelku přehlíželo. Zájem projevil jen opoziční vůdce TOP 09 Karel Schwarzenberg. Jako zkušený politik a diplomat na ní dospěl k závěru, že Rusko si žádnou válku s Ukrajinou nepřeje. V dlouhodobější perspektivě naopak usiluje o náklonnost Kyjeva, ovšem ze Schwarzenbergova pohledu by šlo spíše o obnovení područí.
Na budoucí snaze Moskvy obnovit si přízeň Kyjeva by ale nebylo nic nepřirozeného. Až vítr odvane pachuť revolučních antagonismů, život sám určí, kdo ke komu má blíže. Podobné to bylo u nás po revoluci třeba s poměrem k Německu, s nímž jsme nakonec dospěli k logickému závěru, že lze s čistým stolem začít znovu. Zdá se vysoce pravděpodobné, že k podobnému vývoji dojde i nyní ve vztazích mezi Kyjevem a Moskvou. Ovšem demagogie, propaganda, lhaní a zločiny k tomu jistě nepřispějí. Válka tím méně.
Autor je publicista
Čtěte také:
Ukrajinská armáda zahájila ofenzivu u Mariupolu
Obama připustil dodávky zbraní Kyjevu, rozhodnutí ale nepadlo
