Korea, eurozóna, Sýrie, mír na Blízkém východě. Světová diplomacie jako by v poslední době nic jiného neřešila. Tak se to alespoň jeví při běžném pohledu. Člověku jde z toho hlava kolem, ale něco kloudného si z toho všeho sotva vyvodí.
Nejinak, bohužel, působila také cesta kolem světa amerického ministra zahraničí Johna Kerryho jako vystřižená z nabídek turistických kanceláří. Bylo to jeho první velké vystoupení na diplomatických kolbištích od nástupu do funkce.
Na Blízkém východě sice Kerry přiměl Turky a Izraelce k jakémusi smířlivému gestu, nicméně v praktickém životě mezi nimi k nějakému velkému sblížení dojde jen stěží. Ne za režimů panujících v současnosti jak v Ankaře, tak v Jeruzalémě. Ani oprášení dekády starých nánosů prachu z fasciklů se záznamy mírových jednání mezi Izraelem a Palestinou nikoho zvlášť neohromilo. Staré rány se zázračně nehojí, Kerry navíc asi nebude ani ten nejpovolanější felčar.
A pokud jde o Sýrii, která údajně tvořila hlavní agendu následného jednání v Londýně, kde se Kerry potkal se sedmi dalšími kolegy ze skupiny G8? Ministři se sice sešli, ale na společném stanovisku k otázce dodávek zbraní pro syrskou opozici bojující v občanské válce s Asadovým režimem se nedokázala shodnout ani Evropská unie. Jak by to svedli zástupci tří kontinentů?
Napříč kontinenty
Příhodná krize
K horkému tématu Koreje, které Kerry následně řešil v Soulu, Pekingu i Tokiu, řekl nový ministr mnohé. Dohromady ovšem nic nového. A stěží z jeho výroků chápat, o co na Korejském poloostrově nyní vlastně jde. Pchjongjang už čím dál ostřeji hrozí použitím jaderných zbraní. Proč se intenzivně nediskutuje o obnovení hospodářské pomoci Severní Koreji, když se přece všeobecně ví, že takhle k jaru tam mívají vždy jen máloco do úst?
Vyřešila se snad otázka, co se stamiliony dolarů na účtech čínských bank znějících na jméno Kima III., jimž hrozí zmrazení v rámci zpřísnění sankcí po třetím severokorejském pokusném jaderném výbuchu? Výsledný dojem byl spíš takový, že načasování korejské krize přišlo Kerrymu vhod, protože se před asijskou veřejností nemusel s hostiteli bavit o jiných, Američanům i Asiatům nepříjemných tématech. Třeba o obchodní bilanci.
Jsou hrozící, hořící i doutnající konflikty skutečně těmi problémy, které světovou mocnost číslo jedna nejvíce tíží? Z celé řady jiných stran a fór bylo možno v posledních měsících a týdnech zaznamenat, že v hospodářském uspořádání světa se dávají věci do pohybu. Ale to, zdá se, už není v popisu práce diplomatů. A bohužel k tomu neprobíhá ani širší veřejná diskuze.
Obojetná Austrálie
Kupříkladu z vrcholného setkání zemí skupiny BRIC v Jihoafrické republice zazněla pevná slova i vůle k vlastnímu způsobu vzájemných vztahů bez ohledu na současné mezinárodní uspořádání. Když náš rozvoj nepodpoří Mezinárodní měnový fond či Světová banka, pomůžeme si sami, zní ze zemí BRIC.
Podobnou výchylku z kurzu učinila těsně před Kerryho cestou do Pekingu Austrálie. Ta během týdenní návštěvy premiérky Julie Gillardové v Pekingu dospěla s Čínou de facto ke strategickému partnerství. Bude ale takové partnerství kompatibilní s americkou snahou prohloubit vojenské spojenectví s Austrálií ve snaze posílit své pozice v Asii?
Podle Gillardové ano. Australané by prý totiž v budoucnu mohli pořádat společné manévry s Američany i Číňany. Zároveň. To však trochu působí dojmem, že kapitán namířil v bouři příď lodi proti vlnám, přivázal kormidlo na špagát a šel raději spát.
Čtěte také:
Plány Johna Kerryho jsou zatím mlhavé
Radek Palata: Obama a Kennedyho smutek
KLDR: Jednat o odzbrojení můžeme, jaderných zbraní se ale nevzdáme
Autor je publicista
