Ani tři týdny po šoku z prvního masového nasazení chemických zbraní v syrské občanské válce nejsme ze situace kolem této země zvlášť moudří. Na poli světové diplomacie jsme svědky slovních veletočů, které svou absurdností připomínají spíše předvečer druhé světové války než funkční mezinárodní společenství moderního světa.
Stejně jako tehdejší vnitřní konflikt ve Španělsku, i dnešní občanská válka v Sýrii se ve stále širší míře promítá do vztahů mezi rozhodujícími mocnostmi tohoto světa. Do jak hluboké krize se tyto vztahy dostávají, ukazují i slova amerického ministra zahraničí Johna Kerryho pronesená během jeho jednání v Paříži nedlouho po trpké zkušenosti z vrcholného summitu G20 v Petrohradu.
Jediná cesta
Také v Kerryho slovech zněla reminiscence druhé světové války, a to zcela přímo, když varoval, že zločin je třeba trestat dříve, než se promění v něco mnohem nebezpečnějšího – v ideologii. „Toto je opravdu Mnichov naší generace. Je čas činit lidi odpovědnými, nikoli se s nimi usmiřovat,“ prohlásil Kerry po jednání se svým francouzským kolegou Laurentem Fabiusem.
Oba muži pak potvrdili záměr vojenskou silou potrestat Sýrii za užívání chemických zbraní. Odhodlání Američanů k vojenskému úderu na Sýrii se zdá nezvratné. Druzí nejodhodlanější Francouzi podmiňovali útok vytvořením koalice, jejíž rámec vytvořilo prohlášení 11 zemí v závěru summitu G20.
Vůdci této jedenáctky, zejména USA, Británie, Francie a Saúdská Arábie, vyzvali k silné reakci na užití chemických zbraní v Sýrii a mluvili o potřebě vyslat signál, že se nemůže opakovat. Toho lze dosáhnout jediným způsobem – zničením jejich nosičů vojenským úderem, který omezí možnost jejich nasazení.
Obvinění a urážky
Tento záměr však vyvolává přímo hysterické reakce Ruska. Původně hospodářsky zaměřený petrohradský summit se proměnil v arénu gladiátorů zápasících o osud Sýrie. Rusko zde budovalo vlastní koalici odmítající vojenskou intervenci v Sýrii bez souhlasu OSN. Přidal se nejen korejský generální tajemník OSN, ale i Čína a tradičně nezúčastněná Indie.
Tu, podobně jako Brazílii a Jihoafrickou republiku, k tomuto postoji vede vidina zisků ze vznikajících rozvojových fondů hospodářského uskupení BRICS. Sympatizovaly s nimi také Argentina, Indonésie a Itálie.
Tyto země však nepřišly s žádnými důkazy nebo podrobnými zprávami, jaké poskytly o užívání chemických zbraní v Sýrii tajné služby Británie, USA a Francie, a o něž se také opírají rozhodná stanoviska jejich vlád. Ani Rusko, hlavní Asadův zbrojíř, tak neučinilo.
Přesto, nebo právě proto, se uchyluje k blíže nespecifikovaným obviněním a na diplomatickém poli dokonce až k urážkám. Na summitu G20 například ruský ministr označil Británii za ostrov, který nikdo nebere vážně. To o dobrém svědomí Rusů, kteří za původce chemického útoku bezprostředně po něm označili syrské povstalce, nesvědčí. Chladnokrevně přitom blokují jednání Rady bezpečnosti OSN, která má tresty za užití chemických zbraní přímo v popisu práce.
Diplomacie bez efektu
Odpůrci vojenského zásahu v Sýrii přitom diplomacii označují za jediný možný prostředek řešení syrského problému. Rozčarování z jejího stavu je však veliké, o čemž svědčí zmíněné varování Kerryho, aby svět nedělal chyby jako v předvečer druhé světové války.
Zdá se, že za daných okolností je diplomacie řešením nejméně efektivním. Primárně jde o potrestání zločinu, ne o další světovou válku. To by si mělo uvědomit i Rusko a ostatní stoupenci Asadova režimu.
Čtěte také:
