Na vrcholném summitu Evropské unie budou přijata rozhodnutí pro střední Evropu velmi důležitá. Lze očekávat podpis asociační dohody s Ukrajinou a projednání alternativ k dodávkám ruského zemního plynu. Na něm je náš region nyní takřka bezvýhradně závislý.
Obojí spolu velmi souvisí. Ukrajina vzhledem ke svému rozhodnutí připojit se k evropskému integračnímu procesu vyvolala nenávist Ruska, jehož státní plynárenský monopol Gazprom 16. června ukončil dodávky plynu ukrajinským spotřebitelům kvůli neshodám na ceně a hrazení pohledávek.
Tranzit plynu přes Ukrajinu do zbytku Evropy zatím pokračuje. Otázkou je, jak dlouho to vydrží. Narušení dodávek může snadno vést k eskalaci válečného konfliktu Kyjeva s proruským jihovýchodem země. Nemusí k tomu dojít teď v létě, ale třeba na podzim, kdy už bude pozdě na jakákoli opatření.
To by ostatně odpovídalo ruským způsobům. Vzpomeňme na krize v dodávkách ruského plynu přes Ukrajinu v letech 2006 a 2009 – vždy uprostřed zimy. Tehdy Rusko stejně jako dnes bezostyšně využilo závislosti východní a střední Evropy na svém plynu jako prostředku k prosazování politických cílů.
Kdyby byl Gazprom soukromou společností obchodovanou na akciových trzích, jistě by jako politická zbraň nefungoval. Také by pak možná lépe plnil své byznysové povinnosti a nemusel by ke skrývání svých potíží zneužívat politiku státu, což ostatně platí i obráceně.
S tím však v Evropské unii málo naděláme. Proto i s ohledem na ostatní vnitřní poměry v Rusku bychom měli svou energetickou politiku, která je na něm příliš závislá, co nejvíce diversifikovat. Dodavateli konvenčních paliv počínaje a rozvojem vlastních, nejlépe obnovitelných nebo šetrných zdrojů energií.
Mnohé jsme zanedbali, když se tváří v tvář nové ruské energetické krizi ocitáme prakticky tam, kde jsme byli před pěti a osmi lety. Nové plynovody vyhýbající se Rusku jsme nevystavěli, slibné terminály pro dovoz zkapalněného plynu dosud nejsou funkční náhradou. Katarský ani americký břidlicový plyn nás v případě krize ve vztazích s Ruskem nezahřejí. Rozhodně ne v letošní zimě, nejdříve až v té příští.
Přitom jsme se se svou politikou východního partnerství hrajeme s Ruskem vabank. Tohle vážně někdo nedomyslel. Jistěže je Rusko závislé na našich penězích za ropu a plyn. Ale určitě bez nich vydrží déle a s menšími škodami než velká část Evropy bez ruských dodávek energií.
Za stávající situace nám nezbývá než s Ruskem jednat jako s rovnocenným partnerem. Všechna ostatní opatření v oblasti energetiky jsou během na střední a dlouhé trati. Můžeme teď sice plnit zásobníky po okraj a vyjednávat o navýšení dodávek z neruských zdrojů, ale do zimy nemůžeme výpadek z Ruska plně nahradit.
Když jsme se nepoučili poprvé ani podruhé, napotřetí by to už byla učiněná hloupost a lehkovážnost. Přesto mnoho možností, jak nahradit ruský zemní plyn, není. Polsko a Británie sice experimentují s břidlicovým plynem, ale to ještě nějakou dobu potrvá. A nebude ho nijak závratné množství.
Írán, druhá největší zásobárna plynu v našem okolí, ještě dlouhá léta spotřebuje více, než je schopen těžit, nebo dokonce vyvážet. Plynovody od Malé Asie, Kaspiku a Kavkazu budou v poměru cena/výkon drahé, což je hlavní důvod, proč se o hodně mluví, ale málo se staví. Severní Afrika a Sahel, potenciálně slibné nové zdroje energií, se utápějí v krvi konfliktů stejně jako tradiční partneři na Blízkém východě.
Pokud tedy ruský prezident Putin v dubnu oznámil, že přikládá investicím v Arktidě strategickou důležitost prvního řádu, protože odhadované množství zásob uhlovodíkových paliv v arktickém šelfu Ruska činí 1,6 trilionu tun, zhruba čtvrtinu všech šelfových ložisek ropy na světě, pak bychom do budoucna k udržování vztahů s Moskvou neměli klást nepřekonatelné překážky.
Možná nás to nevyjde nejlevněji, ovšem stabilita a spolehlivost dodávek energií by v tomto případě měly dostat přednost. Podobně můžeme uvažovat o Norsku, Grónsku nebo Kanadě. Na experimenty by nám pak mělo zbýt více času i prostoru.
Čtěte také:
Ruský Gazprom jedná o vstupu na Hongkongskou burzu
