Ve světě přibývá dopravních projektů, které mohou mít globální vliv ve smyslu hospodářském i geopolitickém. Jejich hlavním iniciátorem je Čína, ale nezahálí se ani jinde.
Pro naše okolí je nejdůležitější rozšíření kapacit Suezského průplavu – během jediného roku se podařilo v písku vykopat druhý paralelní kanál. Kromě dvousměrného provozu, který má být zahájen začátkem srpna, by tu mělo vzniknout logistické centrum světového významu a velká průmyslová zóna. Tam chce Egypt přilákat například výrobce automobilů pro přilehlou oblast východní a střední Afriky.
V tomto regionu probíhají další významné infrastrukturní projekty zaměřené především na rozšíření dopravních kapacit hlavně od pobřeží Keni směrem do centra kontinentu. Rozšiřují se přístavy, železnice a silnice, staví se potrubí. Podobné rozvojové projekty jsou v plánu nebo ve výstavbě v oblasti Střední a Jižní Ameriky a Karibiku. Tam se za žárlivého přihlížení USA angažuje především Čína těžící z antiamerických nálad latinskoamerických levicových režimů.
Kanál za rok
Pod nosem USA
Ze strategického hlediska se zdá nejchoulostivější výstavba zbrusu nového průplavu napříč Nikaraguou, kterou Číňané zahájili loni kolem Vánoc. Do roku 2020 by se měl stát po Panamském průplavu druhou a výrazně mohutnější tropickou spojnicí mezi Tichým a Atlantským oceánem. Na tichomořské straně průplavu má rovněž vyrůst významná obchodní a průmyslová zóna, na straně atlantské však nikoli. To jasně ukazuje, komu má průplav sloužit především.
V rovníkové Amazonii by si zase Čína chtěla usnadnit především dovoz surovin vybudováním nové transamerické železnice napříč Brazílií a Peru s navazujícími tichomořskými i atlantskými přístavy. Tyto plány jsou zatím v rané fázi, v květnu se čínský premiér Li Kche-čchiang na latinskoamerickém turné dohodl s představiteli obou zemí na vypracování studie tohoto projektu.
Další bránu do světa by si Čína ráda otevřela v Pákistánu. Je to politicky choulostivé území, ale strategická hodnota za to riziko zjevně stojí, což dokládá dubnová čínská návštěva Pákistánu. Plány hovoří o důležité přístavní, železniční, silniční a produktovodní spojnici mezi západočínskou provincií Sin-ťiang a pákistánským pobřežím Arabského moře u přístavu Gvádar.
Čínskou delegaci v Pákistánu nevedl premiér, jehož portfolio tvoří hlavně tvrdý byznys, ale prezident Si Ťin-pching, jehož cesty pečují primárně o geopolitické zájmy Pekingu. V tomto případě hodlá Čína investovat velké peníze do rozvoje Pákistánu výměnou za pevné partnerství, které by mělo převážit nemalé závazky této země vůči USA.
Jeden hlas
Číně by se tím otevřely větší příležitosti k využití přírodních zdrojů střední Asie včetně Afghánistánu, o jehož bezpečí sice pečuje především Západ, ale má to tam daleko. Čína je naopak za rohem, s čímž lze máloco dělat. To ve svých strategických úvahách začínají připouštět i USA. Na dotazy, jak velké imperiální ambice Čína má, její diplomaté odpovídají, že nehodlá být supervelmocí, ale musí realizovat své potřeby vzhledem ke své velikosti. I Západ je velký a jeho potřeby nejsou menší. Jenže neumí své zájmy hájit jedním hlasem, jak to umí Peking. Přinejmenším u klíčových zájmů strategických by se to měl naučit, přestože z obchodu, je-li dobře míněn, mohou těžit obě strany.
Autor je publicista
