Scény z Kyjeva v posledních týdnech už připomínají spíše cosi mezi Velkou francouzskou revolucí a evropským revolučním hnutím roku 1848.
Obsah je shodný, totiž lidové bouře. Cíle podobné, tedy svržení nepopulární moci a nastolení spravedlnosti a svobody. A metody? Již mnohokrát vyzkoušené, jen s prostředky přiměřenými době. Trvalá protestní shromáždění, barikády v ulicích, kouř hořících pneumatik.
Mez legitimity
To vše se na Ukrajině děje ve jménu demokracie. Ale okolní svět už se začíná obávat, zda dojde jen na demokratické prostředky nenásilných veřejných protestů. Jejich organizátory totiž nejsou nějací tribuni lidu nezávislí na státní moci, ale naopak její představitelé, kteří se jen kvůli porážce ve volbách ocitli v opozici. Tím se právě zakládá riziko rozkladu ukrajinské státní moci na dva nesmiřitelné tábory.
Přiznejme si také, že požadavky protivládních protestů se stále stupňují. Už nejde jen o asociační dohodu s EU, ale de facto o státní převrat. Organizátoři tvrdí, že jim jde o svobodu a demokracii, o změnu politického směřování Ukrajiny vstříc západoevropským zemím namísto Janukovyčem údajně protežovaného Ruska. V takovém případě by ovšem měli své záměry prosazovat pouze demokratickými a nenásilnými prostředky a svůj mandát k výkonu moci potvrdit vítězstvím ve svobodných a spravedlivých volbách. Jinak, co naplat, ztratí jimi prosazované požadavky legitimitu.
Uznaný Janukovyč
Evropská unie svou nabídkou asociační dohody potvrdila, že politickou reprezentaci Ukrajiny v čele s Janukovyčem považuje za demokratickou a legitimní. Tento postoj by se neměl ze dne na den měnit jen proto, že prezident dal Evropě košem. Proto by měl Brusel k mocenským sporům na Ukrajině zastávat pokud možno neutrální postoje, samozřejmě s důrazem na ochranu lidských práv. Další z hlavních mocností podporujících prozápadní hnutí na Ukrajině, totiž USA, již z opatrnosti doporučila, aby se v Kyjevě vytvořila nějaká forma vlády národní jednoty.
V Česku můžeme zaslechnout, že v ulicích Kyjeva se rozhoduje o budoucnosti a bezpečnosti také naší vlastní země. Z dosavadních projevů revolučního hnutí na Ukrajině však jistota, že hájí i českou bezpečnost, nijak nesálá. Vyhraňuje se sice zcela jasně vůči Rusku, ale nic není slyšet na adresu rozšiřování ukrajinských vztahů včetně vojenských s komunistickou Čínou. Tato problematika znepokojuje i NATO podobně jako v případě vřelých vztahů Pekingu s Tureckem či Izraelem.
U tak blízkých sousedů, jakými pro nás Ukrajinci jsou, bychom se měli také intenzivně zajímat o jejich víru v právo a spravedlnost. Dosud to s Ukrajinci v tomto ohledu nijak slavné nebylo a taková nátura se bez ohledu na revoluci nedá změnit ze dne na den. Přitom požadavky, které kladla na Ukrajinu asociační dohoda, po níž demonstranti v ulicích Kyjeva touží, se nezmění. A plnit je nebude na Ukrajině pro nikoho jednoduché.
Ke komu se Ukrajina nakonec přikloní, o tom asi nakonec stejně rozhodnou peníze. Současné nepokoje už tak dost tíživým finančním závazkům Kyjeva neulehčují; ratingové agentury na ně reagují zcela jasně negativně.
Kdo dá víc?
Z diskuzí na víkendové evropské bezpečnostní konferenci vyšla idea jakési obdoby Marshallova plánu pro Ukrajinu. Podle šéfky unijní diplomacie Catherin Ashtonové to nebude pomoc nijak malá. Zní to možná kacířsky, ale proč bychom měli v unii vítat někoho, kdo je ochoten žádat o peníze nejen v Bruselu, ale i v Moskvě či Pekingu podle toho, kdo dá zrovna více?
Čtěte také:
Ukrajinský opozičník byl mučen, potvrdili litevští lékaři
Osobní svědectví o zatýkání protestujících studentů na Ukrajině
