Přístup Práva a spravedlnosti k veřejnoprávním médiím nemusí být zase taková katastrofa. Nový polský mediální zákon způsobuje mnoho rozpaků nejen v Polsku, ale také ve strukturách Evropské unie. Polská katolická strana Právo a spravedlnost si jednoduše řečeno osvojila média veřejnoprávního sektoru. Ze své pravomoci vládnoucí strany jmenovala příslušné úředníky, aby činnost veřejnoprávního rozhlasu a televize řídili.
Co to v podstatě znamená? Z polských „médií veřejné služby“ napříště uslyšíme jen to, co si vláda a strana přeje. Nepřipomíná to někomu něco? Jistěže ano, ovšem vzhledem k politické orientaci nových polských vůdců trochu z druhé strany, jako když Alenka v říši divů hleděla do zrcadla. Organizovaná síla je nicméně vždy silou, která přehlíží vlastní nedostatky. To platí pro všechny velké organizace včetně katolické církve, jejíž politickou odnož PiS představuje.
Jsme toho svědky nejen v Polsku, ale prakticky všude.
A nejde jen o mocenské snahy politiků, ale také velkých koncernů i jiných hospodářsko-společenských skupin.
Je známo, že PiS má zázemí hlavně v chudších venkovských zemědělských oblastech na východě Polska.
Jako by se tam čas poněkud minul s přítomností. Je ovšem překvapující, když polský ministr zahraničí Witold Waszykovski ve svém zdůvodnění radikální změny mediálního zákona zmínil zrovna antagonismus k přirozeným postojům k udržitelnosti života, který se prý projevoval v dosavadním vysílání polských veřejnoprávních médií údajně řízených v levicovém stylu.
Je známo, že v Polsku působí silná uhelná lobby, která se jen nerada smiřuje s principy udržitelnosti života vyplývajícími například z prosincové pařížské globální dohody o klimatu. Přitom právě venkovští zemědělští voliči PiS svým životním stylem tyto principy přirozeně naplňovali po celá staletí.
Skutečné hrozby
Proč ale vůdci PiS nezmiňují fyzické hrozby, které jsou mnohem reálnější než pofidérní představy o perpetuu mobile a které mohly Polsko rovněž vést k upevnění kontroly nad veřejnoprávními médii? Jednu zcela aktuální představuje snaha některých společenských skupin, v jádru totalitních, zásadně ovlivnit veřejné mínění, což se týká především Ruska a jeho působení v ukrajinské krizi.
I proto bylo velmi nešťastné, když německý předseda Evropského parlamentu Martin Schulz přirovnal politiku PiS po jejím jednoznačném říjnovém volebním vítězství k politice prováděné ruským prezidentem Vladimirem Putinem, a to hned pár dní po volbách.
Polsko má přirozenou obavu ze současné situace v Evropě. K té patří také dominantní pozice Německa i jiných velmocí přehlížejících barvitost Evropy. Ano, stojíme před dějinnými mezníky. Alespoň se nám to tak zdá. Ovšem nemůžeme s čistým svědomím najisto tvrdit, že se to bude stejně jevit i příštím generacím.
Už proto by bylo vhodné vyhnout se alespoň těm zcela křečovitým reakcím. I na tak citlivá témata, jako je role veřejnoprávních médií.
Po čtvrtstoletí zkušeností v médiích si říkám, že pokud se polská vláda PiS rozhodla skoncovat s jakousi veřejnoprávní mediální „bisexualitou“, udělala možná vcelku dobře. Kdo by to měl nakonec poslouchat? S rozpukem čtyřiadvacetihodinových vysílacích zpravodajských kanálů se to ostatně stejně poslouchat nedá. Prosím stručně, říkával kdysi kdosi.
Jasná hranice
Soukromá média vždy sloužila svým zákazníkům lépe. A pokud se v Polsku nyní výrazněji stanovila hranice mezi tím, co si myslí stát, a co si myslí občan, udělalo se tam možná pro svobodu slova a názoru více, než se dnes zdá. V takové situaci se ostatně každý může nejlépe sám rozhodnout, co chce číst a poslouchat.
Autor je publicista
Čtěte také:
Szydlová: Změny zákonů vycházejí z demokratických voleb
Polský kabinet čeká pranýřování v Bruselu. Prý ničí kontrolní mechanismy moci
Musíme změnit „svět cyklistů a vegetariánů“, prohlásil polský ministr
