Začíná to vypadat, že Západ užívá dvojí metr. Na jedné straně se chystá mezinárodní tažení proti samozvané vládě islámských militantů v Mali. Na straně druhé lidé v jádru stejného smýšlení podporují syrský boj za svržení Bašára Asada. A Západ je nejen toleruje, ale hodlá jim také být velmi výrazně nápomocen.
Zjevně není islamista jako islamista. Ale v jádru je to přece jen složitější. Začíná se projevovat nastupující multipolarita mezinárodního společenství. V Sýrii se stále zjevněji hraje o nové rozdělení sfér vlivu.
Středověká inspirace
Jak ukázala mezinárodní konference v Kataru, jež de facto ustavila syrskou exilovou vládu, západoevropské mocnosti i Spojené státy jsou odhodlány s arabským světem úzce spolupracovat. Zjevně už z toho důvodu, aby měly stále komplikovanější vývoj v Sýrii a kolem ní alespoň částečně pod kontrolou. Tomu má sloužit i jednotné vedení syrské opozice, do jehož čela byli zvoleni vesměs civilizovaní a umírnění představitelé.
Ne náhodou v tutéž dobu západoafrické státy projednávaly za americké a evropské podpory vyslání společného vojenského kontingentu do Mali. Tam nyní běsní islámští militanti po vzoru afghánského Tálibánu z konce devadesátých let. Jejich nenávist vůči cizím kulturám je dokonce tak silná a okázalá, že to vypadá spíš na inspiraci šířením islámu v raném středověku. Představují riziko pro Afriku, ale také pro Evropu. Ať už kvůli hrozbě terorismu nebo kvůli organizovanému zločinu, jemuž notně vypomáhají ovládáním pašeráckých stezek napříč Saharou.
Rychlý Hollande
Je zcela jisté, že i v Sýrii se vyskytují stejní profesionální radikálové. O to důležitější je snaha dostat tamní vývoj situace pod kontrolu. Sjednocení syrské opozice by mělo marginalizovat právě úlohu profesionálních militantů. Západ tomu může napomoci poskytnutím podpory této budoucí prozatímní syrské vládě.
Za legitimního reprezentanta syrského lidu uznal v Dauhá vytvořenou koalici i francouzský prezident François Hollande. Jakmile opozice vytvoří přechodnou vládu, Paříž zváží i vyzbrojení rebelů. Londýn a Washington zůstávaly zdrženlivější.
Situaci na druhé straně zjevně komplikují zájmy Ruska, na něž je Asad napojen pupeční šňůrou. Vše se přitom odehrává na hranicích Severoatlantické aliance, která může být do konfliktu vtažena jedna dvě – stačí, aby ještě trochu přituhlo na syrskoturecké hranici.
Předvídatelnost amerických postojů snižuje výměna ministrů zahraničí i obrany v nastupující Obamově administrativě, nemluvě o skandálu kolem již bývalého šéfa CIA. Ani Rusko není zrovna snadno čitelné. Padly tu hlavy ministra obrany i náčelníka generálního štábu.
Ze Sýrie se mezitím zvedá vlna milionů uprchlíků, jimž bude třeba pomoci. Situace se zkrátka stále nápadněji podobá plnokrevné válce spíše než nějaké další fázi arabského jara, které si v ulicích dokázalo vynutit pád autoritářských režimů. Probouzejí se spíše vzpomínky na Bosnu, Kavkaz, Irák. I když válku raději nikdo nepřivolává, každý by na ni měl být připraven.
Noví přátelé
My na Západě bychom měli ocenit, že se nám daří získávat nové pokud ne rovnou spojence, pak alespoň partnery se společnými zájmy. Ať už jde o řešení problémů arabského jara společně s Araby, somálské krize ve spolupráci s Etiopií a Keňou nebo potíží v Mali v dialogu se západoafrickými státy. Čím je svět otevřenější a propojenější, tím je také nebezpečnější. Přátel proto není nikdy dost.
Čtěte také:
Malijští islamisté zničili hrobky v Timbuktu, památku UNESCO
Francie nabídla Izraeli zprostředkování příměří v Gaze
Izrael pokračuje v ostřelování Pásma Gazy
Autor je publicista
