Souběh oznámení kandidatury polního maršála Sísího na post egyptského prezidenta a masových rozsudků smrti nad stovkami jeho oponentů velmi jasně ilustruje, jak projekt nastolení demokracie v arabském světě kolabuje.
Z egyptského pohledu se epizoda arabského jara už nyní jeví spíše jako obrovská provokace, která měla z přítmí disentu vylákat na světlo vyznavače občanských svobod. Máme tedy definitivně nad projektem demokracie v arabském světě udělat kříž a nechat věci, aby se vrátily se do vyjetých kolejí?
Moc šejků
Otázkou je, co vlastně Západ od arabského jara očekával. Na řešení tíživých sociálních a hospodářských problémů části arabského světa sám nemá dost prostředků. A pouhé rady, jak lépe uspořádat společnost, se nejen v Egyptě, nejlidnatější z arabských zemí, ukazují jako zcela nedostatečné. Kolapsem egyptské demokratické epizody se rovnováha v této části světa znovu usadila ve sféře autoritářských režimů. Dokonce i pokrokovější Katar, který sympatizoval s Muslimským bratrstvem během jeho vlády nad Egyptem, se tlakem okolních konzervativních monarchií dostává do diplomatické izolace.
Titíž monarchové ze Zálivu na druhé straně pumpují do Egypta peníze. Činí tak prakticky od momentu svržení prezidenta Mursího, od vyhlášení republiky v roce 1953 vůbec prvního civilního a demokraticky zvoleného. Peněz se Egyptu nedostává, prostředky však přicházejí jen postupně, aby Egypt dělal to, co si šejkové přejí.
Cizí vměšování
Západ jim v tomto směru vyklízí pozice. Spojené státy například od října přerušily svou převážně vojenskou výpomoc Egyptu, jež ročně přesahovala 1,5 miliardy dolarů. Také Mezinárodní měnový fond už delší dobu váhá nad uvolněním čtyřmiliardového úvěru. Autoritářskému režimu prezidenta Abdala Fattáha Sísího, jehož nástup se po volbách na konci května všeobecně očekává, to moc vadit nebude. V projevu, v němž oznámil prezidentskou kandidaturu, to Sísí řekl jasně. Odmítá jakékoli cizí vměšování do egyptských záležitostí. Míněno vměšování západní, protože miliardy od arabských monarchů mají zajistit jeho slibované plány rozvoje společnosti, zatímco ruské zbraně by měly zase nahradit americký výpadek.
O budoucím politickém modelu toho prezidentský kandidát mnoho neřekl, z čehož lze vyčíst příslib návratu k vojenské dominanci. Mnohé ostatně naznačila už lednová změna ústavy, jež z voleb udělala pouhé formální potvrzení vůle armádního ústředí. Ani s právním postavením občanů to nebude slavné, jak naznačují současné stalinské procesy nad Muslimským bratrstvem.
Ohniska uhašena
Od Sísího vlády můžeme očekávat i koketerie s expanzivní politikou. Nahrávají jim například snahy v sousední Libyi, jejíž východní část přikloněná k Egyptu bojkotem těžby ropy pokládá vratkou prodemokratickou vládu v Tripolisu na lopatky. Libyjskou ropu i případné finance by Káhira jistě uvítala. A když hovoříme o návratu do starých kolejí – už za éry Kaddáfího a Mubaraka tekly z Libye do Egypta investice v hodnotě kolem jedné miliardy dolarů ročně. A odhadem 1,5 milionu Egypťanů, kteří tvoří téměř dvě třetiny libyjských pracovních sil, odtud posílá domů další peníze.
I kdyby k sobě ale Egypt nepřipoutal východ Libye rozerváním její státnosti, určitě se bude alespoň snažit, aby mu byl režim v Tripolisu politicky bližší. S výjimkou slabého Tuniska by pak byla ohniska revolucí v arabském světě uhašena. Sýrii nelze počítat, protože ta má a i po válce bude mít co dělat sama se sebou.
Čtěte také:
