Přímé zapojení Ruska do války v Sýrii vyvolává velkou polemiku. Každopádně platí, ať na to pohlížíme z jakéhokoli úhlu, že Rusko se stává jednou z válčících stran syrského konfliktu. Z toho mimo jiné vyplývá nebezpečí, že kdokoli se v syrské válce angažuje, může teoreticky vyvolat konflikt s Ruskem, jednou z jaderných mocností. V konfliktu s okolním světem se ale může Rusko kvůli Sýrii ocitnout i jinak.
Pokud Moskva užívá k bojovým akcím svého letectva syrské území a podporu vojsk Bašára Asada a pokud plní přání Damašku ohledně cílů vzdušných úderů, pak se potenciálně stává spoluviníkem zločinů syrské vlády na vlastním obyvatelstvu.
A ty se již začínají vyšetřovat jako zločiny proti lidskosti. Otázkou je, zda mezinárodní společenství v zájmu pořádku nakonec na prohřešky syrské vlády prostě nezapomene. Jedinou zemí, která kategoricky odmítá jakoukoli Asadovu úlohu ve vedení poválečné Sýrie, je Francie.
Vyplynulo to z postojů prezidenta Hollanda při setkáních v rámci Valného shromáždění OSN v New Yorku stejně jako při summitu čtyř evropských mocností v Paříži. Ten se místo původně plánovaného tématu Ukrajiny věnoval z velké části Sýrii.
Američané, jak vyplynulo z jejich posledních newyorských jednání s Ruskem, setrvání Asada u moci také oficiálně vylučují, ale z jejich vyjádření neustále zaznívá snaha dát ruskému protihráči v Sýrii příležitost ukázat se v dobrém světle. A evropské mocnosti jako Británie a Německo mají k budoucnosti Sýrie již zcela ambivalentní postoje.
Rusko jako by mělo dostat v Sýrii příležitost k nápravě reputace
Z jejich přístupu k nové úrovni ruské angažovanosti v syrském konfliktu lze vycítit jakousi touhu po obdobě Svaté aliance. Takzvaný koncert velmocí (nejprve Ruska, Rakouska a Pruska, posléze se připojila Francie) následoval po revolučních napoleonských válkách a trval od roku 1815 prakticky až do první světové války.
Rusko se tehdy zapojovalo do evropského dění především ve smyslu snah o zachování společenského i mocenského statu quo. Dnešní Rusko, vyobcované z Evropy nešťastným konfliktem na Ukrajině, jako by teď mělo dostat v Sýrii příležitost k nápravě reputace.
V takovém případě ale vzniká otázka, co vlastně od konfliktu v Sýrii čekáme? Pokud Evropa nakonec více či méně oficiálně odkývá ruské vojenské angažmá, povstalce, kteří bojují proti Asadově diktatuře, prakticky odsoudí k smrti. Nebylo by to poprvé, kdy by Evropa dala ve svém muslimském okolí přednost pořádku před chaosem i za cenu občanských svobod.
Čerstvým důkazem budiž Egypt, kde Západ bez protestů nechal druhdy oslavovanou prodemokratickou revoluci rozdrtit novou vojenskou diktaturou.
Egypt a Sýrie ostatně ještě celkem nedávno tvořily společný státní celek. Třeba budou opět sdílet podobný osud. Eroze svobod a demokratických hodnot jsme ostatně svědky i v samotné Evropě, křiklavým příkladem je zrovna Rusko. Je však dobré mít na paměti, že fyzikální zákony akce a reakce se nevyhýbají ani společenským vztahům.
Autor je publicista
Čtěte také:
Tereza Spencerová: Ruská strategie: Alláh si je přebere
Ruské bombardování v Sýrii pokračuje, jednání s USA se blíží k závěru
Rusko zapojilo do bojů v Sýrii nejen letectvo, ale i námořnictvo
