Nastal skutečný obrat Ruska k Východu, jak slyšíme z mnoha stran v souvislosti s návštěvou prezidenta Vladimira Putina v Číně? Filozoficky snad dosud ne, ale z praktického hlediska byla minimálně překonána část nedůvěry, která dosud mezi Ruskem a Čínou panovala.
Mottem setkání v Šanghaji totiž nebyl „největší kontrakt v historii plynárenského průmyslu bývalého SSSR a Ruské federace,“ jak dohodu z 21. května mezi Gazpromem a čínskou CNPC o dodávkách plynu pro příštích 30 let označil prezident Putin. Skutečným leitmotivem byla Ukrajinou raněná ruská pýcha.
Jelcinovy starosti
Z jednání Putina v Šanghaji i jinde může Evropan nabýt dojmu, jako by Moskva přesouvala hranice Evropy z Uralu na Ukrajinu. Pokud ještě ne fyzicky, pak zcela jistě v ideových postojích, které se v Rusku postupně harmonizují s těmi středo- a východoasijskými.
Ze zpětného pohledu tu nastávají velké změny. Vzpomeňme na devadesátá léta, kdy hlavní starostí tehdejšího vůdce Ruska Borise Jelcina ve vztazích s Čínou bylo zajištění stávajících státních hranic. Tehdejší úvahy o vytvoření společné obchodní a průmyslové zóny provázelo mimo jiné naléhavé ruské nabádání k demilitarizaci pohraničních oblastí na Dálném východě.
Jaký je to rozdíl, když dnešní ruský prezident v Šanghaji přihlíží společným čínsko-ruským námořním manévrům a na mezinárodní konferenci naslouchá slovům svého protějšku Si Ťin-pchinga, jenž varoval asijské země před budováním obranných paktů s USA.
Neklidný Barroso
Země ruské a čínské vlivové sféry žene kupředu zjevně Čína a potřeby její ekonomiky – odbyt, suroviny, paliva. Spotřeba energií podle projekcí v Číně prudce poroste ještě nějakých patnáct dvacet let. Což pocítíme také my v Evropě v soutěži o energetické zdroje.
Není divu, že šéf Evropské komise Barroso bezprostředně po Putinových slovech v Šanghaji o „historickém“ plynárenském kontraktu zaslal do Kremlu dopis s dotazem na zajištění stávajících ruských dodávek, které představují téměř polovinu všeho dováženého plynu v EU, nějakých 150 miliard kubických metrů.
Spotřeba plynu totiž do budoucna poroste. A nejde jen o veřejně dohodnutých 38 miliard kubíků ročně na příštích třicet let, počínaje předběžně rokem 2018 po dobudování čtyř tisíc kilometrů potrubí. Tyto roury otevřou dosud nerozvinutá ložiska východní Sibiře a Dálného východu. Jde také o Evropě bližší naleziště v západnější Sibiři, která Číně zpřístupní propojení Gorno Altajska s Urumči novým plynovodem s kapacitou přibližně 30 miliard kubíků. Kromě samotného zajištění kapacit jde ale také o cenu. Ani tady není šanghajská dohoda pro Evropu příznivá, protože podepřela ruský požadavek na odvozování ceny plynu od cen ropy.
Bod pro medvědy
Přesto vyplynou ze šanghajského setkání také přínosy. S čínskými zákazníky se totiž sníží nápor na investice a poměrné náklady provozování vzdálených zdrojů energií. Poklesne i zátěž životního prostředí spalováním uhlí, kterého už Čína spotřebovává více než zbytek světa dohromady. Zdaleka nejde jen o životy obyvatel čínských průmyslových metropolí, kteří už v zimě skrz smog nevidí na krok. Jde také o lední medvědy v oblasti Beringovy úžiny, jimž led taje pod tlapami rychleji než kdekoli jinde v Arktidě a pak se proměňuje v apokalyptické záplavy jako loni na Amuru.
Pokud jde o velmocenské zájmy, které mohou být také dost nebezpečné, pak snížení čínské nervozity ze svého ekonomického růstu by mohlo napomoci uvolnění napětí. Stejně jako opětovné posílení sebevědomí Ruska.
Autor je publicista
Čtěte také:
Čína zaplatí Rusku předem 25 miliard dolarů. Gazprom ale úspěch neslaví
