Na konci listopadu se očekává na summitu Evropské unie v litevském Vilniusu podpis dohod s Ukrajinou o přidružení a volném obchodu. Pokud k podpisu dojde, je Kyjev odhodlán dohody ratifikovat už do jara příštího roku, a získat tím náskok před jiným projektem integrace Ukrajiny – do Celní unie vedené Ruskem, jejíž spuštění se plánuje na začátek roku 2015.
Projekt sbližování postsovětských republik s EU, takzvané Východní partnerství, a ruská Celní unie založená společně s Běloruskem a Kazachstánem si zjevně konkurují. Kyjev pod vedením prezidenta Viktora Janukovyče toho využívá, aby si vylepšil svou pošramocenou pověst a k prosazení svých zájmů na východní i západní hranici se neváhá spolčovat ani s komunistickou Čínou, která si z Ukrajiny vytváří zemědělskou a potravinovou základnu. Měli bychom tedy snahu Ukrajiny připojit se k Evropské unii číst jako zápas této země o únik z otroctví východních říší a definitivní zařazení se do západního kulturního okruhu?
Pod vedením prezidenta Janukovyče určitě ne. Na to je jeho politika příliš pragmatická a ostatně i jeho nástupci si s geopolitickou situací Ukrajiny těžko poradí jinak. Budoucí roli Ukrajiny v rámci EU bychom si tedy spíše měli představit podobně jako u věčného aspiranta plného členství Turecka. Tomu politika současného vedení hospodářsky velmi prospívá a totéž si slibuje Ukrajina od koketování s Bruselem.
Turecký vzor
Vstup zakázán
Někdo může tvrdit a také tvrdí, že požadavkům plného členství v EU by Ukrajina dokázala vyhovět do pěti let. Na papíře to vypadá krásně. Realita však vypovídá o něčem jiném. Za současného stavu věcí uvnitř unie si lze velmi těžko představit rozšíření prostoru volného pohybu pracovních sil, natož schengenského prostoru, o Ukrajinu. A to ani v krátkodobém, ani střednědobém horizontu.
Ukrajinské vedení to jistě ví, a proto pragmaticky rozehrává partie na všechny strany. Aby však nepřekombinovalo. Stále ještě nejmocnější ukrajinský soused nese tyto hry velmi nelibě. V rámci dvou hlavních euroasijských summitů letos v květnu a v září dávalo Rusko Ukrajině nůž na krk: Buď Rusko, nebo Západ, obojí dohromady kombinovat nelze.
Kyjev se však snaží dokázat, že ano. Kryje si přitom záda Čínou. V květnu Ukrajina podepsala memorandum o spolupráci, které předpokládá status pozorovatele při ruské Celní unii. Takový status by umožnil přístup k jednáním a dokumentům kromě těch uzavřených a důvěrných. Brusel na to ovšem reagoval rozhodným varováním, že asociační dohoda se s takovým jednáním neslučuje, a Kyjev tedy opět věnoval větší pozornost EU.
Že jí a jejím požadovaným standardům dává Ukrajina momentálně přednost, to lze vyčíst z velice pobouřených reakcí ruských představitelů na zářijovém vrcholném euroasijském summitu v kazašské Astaně. Ruský premiér Dmitrij Medveděv tam natvrdo prohlásil, že asociační smlouva s Bruselem pro Ukrajinu znamená zákaz vstupu do euroasijského společenství Celní unie.
Jako Mazepa
Ekonomický poradce ruského prezidenta Sergej Glazjev dokonce chování Ukrajiny přirovnal ke zradě Ivana Mazepy na rusko-ukrajinské unii v 17. století. Tehdy se ukrajinský hejtman rovněž z pragmatických důvodů odklonil od cara Petra I. a přidal se k invazním švédským vojskům. V tomto historickém exkurzu je ovšem skryta i připomínka, proč se Ukrajina chová k Rusku tak nedůvěřivě. Historické dohody o autonomii carská říše postupně zcela zlikvidovala, což před bolševickou revolucí vrcholilo i snahou o vymýcení vlastního jazyka z povědomí Ukrajinců. Takové nebezpečí z bruselské strany určitě nehrozí.
Autor je publicista
Čtěte také: