Ukrajina propásla velkou příležitost k rozšíření svých vztahů s Evropskou unií. To je z výsledků summitu ve Vilniusu zcela zřejmé. Byl původně v rámci Východního partnerství unie se zeměmi bývalého Sovětského svazu prezentován jako klíčový.
Ukrajinské odmítnutí podpisu asociační smlouvy, navíc na poslední chvíli po letech vyjednávání, ale udělalo ze summitu frašku s obsazením nejvyšších představitelů unie.
Mnohé země EU na tuto potupu dlouho nezapomenou, stejně tak bruselští byrokraté. Naděje, že by se Kyjevu pod současným vedením prezidenta Viktora Janukovyče a premiéra Nikolaje Azarova podařilo znovu navázat s unií kloudný dialog, se rozplývají stejně rychle, jako se zemí šíří lidové bouře proti tomu, že její vládci ukradli lidu jeho naději na evropskou budoucnost.
Vztah k Rusku
Prezident Janukovyč však ve Vilniusu trval na svém: Za momentálních podmínek by přidružení Ukrajiny k EU nebylo pro jeho zemi výhodné. Tento názorový veletoč oznámil týden před summitem. Aby se neřeklo, vyvolával u unie ještě naděje svým příjezdem do Vilniusu, ale zjevně se objevil, jen aby zdůraznil své požadavky na bruselské finance.
Ty nebyly malé. Sto šedesát miliard eur požadovaných Janukovyčem proti nabízeným 610 milionům eur takzvané technické pomoci. Je zjevné, že takový peníz je pro ekonomicky těžce zkoušenou unii nepřijatelný. Důvody takového vydírání jsou však nasnadě.
V první řadě muselo být Janukovyčovi jasné, že tyto požadavky Brusel nemůže přijmout. Jen potvrdil, jaké úmysly vůči unii ve skrytu duše chová a že nešlo jen o náhlou změnu názoru. Příklon současného ukrajinského vedení k Rusku je obecně dlouho znám.
Blízké zahraničí
Moskva nyní jen potvrdila svou zahraničněpolitickou strategii takzvaného blízkého zahraničí, do nějž se obecně zahrnuje prostor bývalého SSSR, ale i někdejších sovětských satelitů. Snahy o obnovu zašlých hospodářských a politických vazeb pak jen podtrhuje rozšiřování čínského vlivu na Ukrajině i ve střední Evropě.
Tam, kde nejsou pro zúžení spolupráce po ruce pádné logické důvody, nastoupí v případě nouze politické divadlo, jaké zahrál ve Vilniusu Janukovyč.
Ukrajinské „pozastavení“ evropského asociačního procesu lze ale na druhé straně také chápat. Zásadní důvod zmínil pár dní před summitem v ruské televizi ukrajinský premiér Azarov. Páteř ukrajinské ekonomiky má totiž největší odbyt v Rusku.
Více než tři čtvrtiny produkce ukrajinského strojírenství míří do Ruska a Společenství nezávislých států. A největší skok zaznamenal ukrajinský export v posledním roce také na Východě, a to v Číně o téměř 50 procent.
V unii by ukrajinský těžký průmysl, jehož zájmy představuje právě vládnoucí Strana regionů, hledal srovnatelný odbyt jen těžko. Sblížení s unií by přitom vedlo k přetrhání vazeb s Východem. Rusko chystá vlastní celní unii a jeho tlak byl v posledních měsících patrný na pozoruhodném poklesu ukrajinského vývozu na ruský, ale také kazašský trh, tedy do dvou klíčových zemí budoucí celní unie.
Mnohohlavý Západ
Ve Vilniusu bylo možno zaslechnout, že současné ukrajinské vedení nemá o budoucnosti své země konkrétní představu. Prezident Janukovyč tam o ní možná nemluvil, ale z jeho tvrdých postojů lze usuzovat, že přece jen nějakou vizi má.
To se o evropských mnohohlavých radách a komisích často říci nedá. I proto se možná Viktor Janukovyč o zásadních věcech raději než s Bruselem radí s Moskvou. A ovšem také s Pekingem, kde je očekáván už tento týden.
Čtěte také:
Pavla Palaščáková: Brusel na Ukrajině prohrává. Nemá myšlení lovce
