Pár dnů po svém ustavení čelí přechodná ukrajinská vláda problémům, se kterými by si bez cizí pomoci těžko poradil i stabilnější kabinet. S Janukovyčem zmizela i většina peněz ze státní kasy. A kvůli chování Ruska se Ukrajina ocitá na pokraji války a vyhlásila mobilizaci.
Pokud tedy Kyjev hovoří o hrozbě národní katastrofy, není daleko od pravdy. Co v takové situaci dělat? Všechny strany by se měly hlavně zdržet vypjaté rétoriky. Na ruské straně ničemu nepomáhá propaganda líčící uchvácení Ukrajiny fašisty a banderovci. Taková tvrzení možná rezonují u pamětníků druhé světové války, u obyvatel dnešní Evropy ale vzbudí spíše pobavení či pohrdání ruskými lídry.
Na druhé straně přechodná ukrajinská vláda jen přilévá olej do ohně válečnickou rétorikou tam, kde by se mělo spíše hasit. Zběhnutí vrchního velitele ukrajinského námořnictva je jen důkazem, že neuvážené postoje vedení v Kyjevě mohou podobně jako v posledních dnech Janukovyčovy éry vést k rozkladu jedné z posledních dosud stabilních státních institucí na Ukrajině, totiž ozbrojených sil.
Co se týče Krymu a tamní ruské základny, Kyjev by měl mít vůči postupu Ruska větší pochopení. Jak by se asi chovali Američané na kubánském Guantánamu, kdyby se v Havaně chopil moci režim blízký třeba maoistické Světlé stezce? I USA by pro ochranu svých zájmů a vojáků učinily mnohé.
Ani s otázkou ukrajinské územní suverenity to na Krymu není tak jednoznačné vzhledem k autonomii poloostrova
i k dlouhodobému pronájmu tamní ruské základny. Ostatně kdyby před lety nebyl sovětským vůdcem zrovna Ukrajinec Chruščov, Krym by se součástí země nikdy nestal.
Pokud se Krym v referendu chystaném na konec března rozhodne z ukrajinského státního celku vystoupit, měl by se Kyjev s jeho ztrátou smířit. Za zachování stability země jde o přijatelnou daň.
Místo oblékání své nejproduktivnější části obyvatelstva do uniforem by měla Ukrajina přemýšlet, jak ji zaměstnat, aby vydělala na dluhy, které po sobě zanechal Janukovyč. K tomu bude v každém případě třeba dobrých vztahů s Moskvou.
Kreml přitom nebude vůči evropské orientaci Ukrajiny tak úplně neoblomný. Ruský ministr zahraničí Lavrov minulý týden prohlásil: „Naším zájmem je, aby Ukrajina byla součástí panevropské rodiny v každém smyslu toho slova.“ To nezní jako vyhlášení války.
Revoluční náboj Majdanu měl charakter spíše kulturní než nacionalistický. Podobné věci zažíváme v regionu už dlouhá staletí, vlastně od počátků slovanské státnosti. I před více než tisícem let docházelo v Evropě k velkým kulturním proměnám a intenzivně se řešily třeba vztahy Čech a Velké Moravy. Hledání nové rovnováhy mezi Ukrajinou a Ruskem není těmto dějům nepodobné. V Kyjevě ani v Moskvě by na to neměli nikdy zapomínat.
Čtěte také:
Pavla Palaščáková: Rusko vyměnilo Krym za důvěryhodnost
ONLINE: Krymský premiér odmítl jednání s Kyjevem, emisary odbyl na chodbě
