Zdá se, že nastalo vhodné období pro práci ve prospěch jak míru, tak i války na Ukrajině. Přelom jara a léta jako by diplomaty, politiky i vojáky rozhýbal k přímo frenetické činnosti. Přestřelky ani summity však nikoho neuživí, a tak by měla tato neproduktivní sféra co nejdříve dospět k nějakým konkrétním závěrům, které by sféře produktivní umožnily zase normálně dýchat.
Jestliže se má na Ukrajině dospět k nějakému politickému řešení sporů o postavení Donbasu, případně Krymu, čemuž zatím dávají snad všichni přednost před totální válkou, pak by se měla pozornost upírat hlavně k vyjednávání kontaktní skupiny v běloruském Minsku. Tam se už dříve podařilo dospět alespoň k dohodám o příměří.
I když se téměř denně objevují zprávy o nějakých přestřelkách, je jasné, že na Donbasu už žádná velká válka nezuří. Ani o míru však nemůže být řeč. Pro něj nyní nastává kritická fáze, v níž se musí dospět k dohodě o politických, hospodářských a kulturních vztazích centrální vlády v Kyjevě k rusky hovořící menšině na Donbasu.
Před sérií plánovaných červnových minských jednání se objevila řada konkrétních návrhů, jak toto soužití řešit. Jsou však velmi vyhraněné, což minulý týden odrazilo na tom, že ruský zástupce za sebou při prvním kole jednání v Minsku praštil dveřmi.
Čtěte: Kyjev: Na Donbasu je deset tisíc ruských vojáků
Donbaské republiky by například chtěly v rámci ochrany zájmů svého ruského garanta zachovávat neutralitu Ukrajiny do té míry, že by vylučovala členství nejen v NATO, ale také v EU.
Bez NATO by Kyjev asi nějakou dobu žít mohl, bez unie si však na své dluhy těžko někdy vydělá, natož aby před ním stála světlá ekonomická budoucnost, kvůli které vlastně celý ten revoluční Majdan začal. Na druhé straně zase Kyjev celkem sebejistě v přípravách nové ústavy řadí republiky Doněcka a Luhansku v podstatě na roveň krajům, máme-li to přirovnat k naší perspektivě územního uspořádání.
Pokud by nebyl zvláštní status těchto území jako autonomních republik v rámci Ukrajiny výslovně zakotven v ústavě, byl by méně trvalý a bylo by velmi snadné ho měnit. Taková univerzalita by však naznačovala otevřenost i pro úpravy vztahů Kyjeva s dalšími regiony včetně Krymu. To by v souhrnu znamenalo velkou konkurenci vůči ruskému uplatňování vlastní sféry vlivu.
Čtěte: Ukrajina zbrojí, dostává se údajně mezi pětici nejsilnějších armád v Evropě
To Moskva zjevně nehodlá připustit. Proruská představa, jak ji alespoň nedávno předložil veřejnosti někdejší Janukovyčův ministr vnitra Vitalij Zacharčenko, totiž Ukrajině přisuzuje osud v rámci Eurasie, kterou už ruský prezident Vladimir Putin představuje světové geografii jako definici nového, jednotného kontinentu. Každému je ale jasné, že Putinovou ambicí není zapsat se do dějin jako zeměpisec, ale jako dobyvatel. Všude, kam jeho moc dosahuje, je to vidět.
Vraťme se ale od vysokých idejí k realitě. Dokud z Minsku nezazní nějaký rozumný kompromis vyplývající z univerzality lidských práv, nemá příliš velkou hodnotu rozčilovat se nad troufalostí té či oné strany. Je to jak na arabském trhu, kde se nadsazuje a zkouší, co kdo dá. Větší serióznost by byla na místě, protože času není nikdy nazbyt.
Jedno musí být ale zachováno vždy: suverenita Ukrajiny v jejích mezinárodně uznávaných hranicích. Snad jedině v otázce Krymu lze připustit nejasnosti. Rusky hovořící obyvatelé Donbasu se prostě nemohou chovat jako sudetští Němci u nás za Mnichova. Nelze nějakými civilizačními chimérami, tu eurasijskou nevyjímaje, obhajovat bohapusté zločiny.
Autor je publicista