Druhé minské příměří na Ukrajině se proměňuje v cár papíru. Před týdnem se uzavíralo za hrozeb evropskou apokalypsou, ale nic nenasvědčuje, že by se Rusko a jeho nohsledi na Donbasu snažili takové katastrofě předejít.
Na většině území zóny konfliktu na Donbasu sice platí klid zbraní, tu a tam to vypadalo i na počátky dohodnutého odsunu těžkých zbraní od frontových linií do vzdálenosti vyšší než jejich dostřel. Jenže povstalci si od počátku zlovolně osobují práva a požadavky, o nichž v jimi podepsaném dokumentu není ani slovo. Tam, kde to strategické zájmy Ruska a samozvaných republik vyžadují, je příměří ignorováno. Po pádu Debalceve a ovládnutí strategických komunikací od ruských hranic do ukrajinského vnitrozemí se lze obávat ohrožení i na dalších místech.
Už nyní USA na základě vcelku běžných výzvědných informací označují vojenské kapacity povstaleckých území na Donbasu za větší, než má leckterá členská země NATO. Tyto zbraně mají přitom natolik pokročilou povahu, že jejich obsluha musí pocházet jedině z pravidelných sil Ruska a proudily tam přes ruskou hranici v masové míře i během minských jednání.
Pokud nebude pokračovat klid zbraní a nezačne výrazné stahování těžkých zbraní od bojových linií, které by je v leckterých oblastech Donbasu vzhledem ke stanovené hloubce demilitarizovaného pásma poslalo zpět do Ruska, nemá smysl uvažovat ani o dalších krocích stanovených minskou dohodou v rámci politického sebeurčení povstaleckých republik.
Ostatně republiky od prvních dnů platnosti příměří nedávají najevo nejmenší vůli hledat způsob soužití ve společném státním svazku Ukrajiny. Nejde jen o porušování příměří útoky na strategicky důležité pozice. Vyskytují se už i politické požadavky jako dodržování neutrálního statusu Ukrajiny vznesené počátkem týdne vůdčím vyjednavačem rebelů Denisem Pušilinem.
Ten přitom dobře ví, že prodemokratický ukrajinský režim na něco takového už z pudu sebezáchovy nepřistoupí.
Co se týče reakcí na pokračující porušování minských dohod, svět by měl přestat přehlížet skutečnost, že lokální separatistický konflikt na Donbasu se proměňuje v ideologickou válku, která má tu nepříjemnou vlastnost, že se geograficky snadno šíří. V Evropě se tomu nelze dost dobře bránit jinak než roztažením nové železné opony. V globálním měřítku postavením bariér po vzoru studené války.
Pokud jako NATO nemůžeme v zájmu zachování světového míru a kvůli neexistenci spojeneckých smluv pomoci Ukrajině silou, Spojené státy jako dominantní mocnost by se alespoň měly odhodlat a poskytnout Kyjevu všechny prostředky k sebeobraně. Přispějí tím do budoucna nejen k zachování ukrajinské suverenity, ale i suverenity dalších evropských spojenců, kteří by však svou účastí v konfliktu na Ukrajině neměli dávat Rusku záminku k útoku.
Z evropského hlediska jde totiž především o problém ideologický. Hlavním argumentem ruského vedení vůči jeho vlastním obyvatelům je vyvolávání pocitu ohrožení. Nezbývá než dát Rusům čas, aby prohlédli, že jsou především také Evropané.
Čtěte také:
Brusel na Ukrajině selhal. Podcenil ruské nepřátelství, říká sněmovna lordů
Podle doněckých povstalců je na frontě klid, OBSE ale hlásí palbu
Rusko zablokovalo v OSN prohlášení odsuzující boje na Ukrajině
