V osmdesátých letech vyznávali jazz-rock, v druhé polovině devadesátých objížděli stadiony a éter jich byl plný, začátek století prožili v temnotách, teď jsou „zpátky“. Po dlouhých šesti letech na jaře vyšlo nové CD jedné z nejzásadnějších českých kapel Buty. Skladatel, textař, zpěvák a kytarista Radek Pastrňák (48) působí jako spokojený muzikant, který se svou prací baví.
* E15: Jak by zněla dávná písnička Ahoj, jsem Radek, kdybyste ji napsal včera?
No, to bych ji ještě neměl hotovou… a zněla by asi podobně jako ta stará.
* E15: Hudba je tedy stále vaším posláním?
Já doufám. Muzika mě baví pořád. Je u toho sranda, je to fajn.
* E15: Jak se mají Buty?*
Loni jsme hráli velice málo. Tak se Petr Vavřík vrhl do záskoků s Pavlem Bobkem, s Vlastou Redlem, s Druhou trávou. Milan Nytra dělá s chotí stavařinu, architekturu. Milan Straka plave v Opavě na rybníku nebo na něm bruslí, podle roční doby, dále učí, vede ve své hudební škole žákovské kapely plus hraje ještě v dixielandu, takže se pobaví dobře. Richard Kroczek se loni znovu oženil, celý rok věnoval úpravám chaloupky v Beskydech a rodinnému krbu.
* E15: Dali jste si při nahrávání nového alba Duperele mantinely, nebo jste prostě tvořili jako vždycky?
Myslím, že to běží pořád stejně. Není to dle žádného plánu, ten projekt by měl být přirozený.
* E15: Vaše texty mají velký tematický záběr. Jak vybíráte, co projde do písniček? Když to vezmu optikou Duperele, je tam věc o křovákovi, o práci, o snídani, o sousedech…
Jsou to náhody, maličkosti. Dává-li to dojem koncepce, je to jen dojem. Také je třeba říct, že ne všechna hudba je moje – něco jsem si vypůjčil ze starých demáčů Libora Mikošky alias Mikeše. Vždycky byl tvůrčí, šikovný maník, hodně dělal třeba s Mig 21, s Narvanem… Dvě hudby jsem ukradl zvukaři Radimu Vaňkovi, alias Mrožovi… Také jsem si jako podkres nahrál ping-pong, který pravidelně dvakrát týdně chodím mastit.
* E15: Duperele je docela veselá deska. Předchozí album Votom bylo temné, stejně jako vaše tehdejší působení na scéně.
Ta deska i doba byly temné. Točili jsme to snad pět let… to je zhruba jako druhá světová válka.
* E15: Zvukový inženýr se z vás prý tehdy zbláznil.
Tentokrát to přežil.
* E15: Spousta lidí album Votom nezaregistrovala. Je dnes těžší udržet kapelu na mediálním výsluní?
Je. Těžko se v našem věku budeme cpát do hitparád pro dvakrát mladší, to po nás nikdo nemůže chtít. Na druhé straně, muzika nás baví… a dneska už ani není nutné nechat se tou televizí propírat, spoustu věcí najdeš na internetu. Co se týče rádií, nedělám si, pokud jde o novinky, velké iluze, ale řekl bych, že to není ztracený boj. Rádio mi nevadí, to by mě neurazilo. Nicméně nevím, jestli by ty naše písničky neurazily jejich majitele. Bavil jsem se o tom s Vítkem Rottrem, synem a manažerem od paní Marie, která nedávno nahrála desku, prý docela podařenou. Obcházel s tím rozhlasové stanice a všude narazil. Vysvětlili mu, že Marie Rottrová je těch deset dvanáct starých válů a nic jiného se hrát nebude. Očekávám, že nám se stane něco podobného. Ale věšet se z toho nebudu.
—————–
Čtěte také:
Sony Music omezuje činnost a propouští
Buty po letech zvážněly, ale hravost neztratily
————-
* E15: S Marií Rottrovou část kapely Buty před čtvrtstoletím hrávala.
To byla velká zkušenost a záchrana od smrti hladem. Jezdila se hromada dvojáků, v kapele skvělí muzikanti, užíval jsem si jamování na zvukových zkouškách, dostal jsem i příležitost Marii něco napsat… Pokračování na str. 16 Dokončení ze str. 15
* E15: Je výraz „rádiový hit“ něco, co vás nezajímá a spadá spíše do kompetence manažera, nebo se stane, že na to při tvorbě myslíte?
Při tvorbě určitě ne. Lze to brát do úvahy při míchání, což je i rozumné – když už nějaká písnička vypadá, že by se mohla v rozhlase omílat, chce to adekvátní zvuk, délku a tak.
* E15: Možná vhodnější termín než rádiohit je přístupnost… Neomezuje vás formát písně?
Pro mě je naopak přirozený. Těžko bych psal symfonii, nelibuju si v orchestrálkách. Mám nejradši písničku, jsem nastavený na tuhle formu.
* E15: A co instrumentální jazz-rock, který jste mastili v začátcích Buty?
V tom věku měl člověk jiné energetické zásoby. Jazz mě baví dodnes, ale nejsem bohužel vyučený muzikant. Spíš takový táborový kytarista, který na to sice hraje celý život, ale nemůže se pouštět do větších experimentů. Na to máme v kapele oba Milany. Milan Straka má konzervatoř, Milan Nytra je celý jedna velká instrumentářka – génius, který je schopen prostřednictvím svých kláves udělat z mé tříakordové písničky zajímavý počin.
* E15: Pojďme si trochu rozebrat vaše nejznámější písničky… Třeba Mám jednu ruku dlouhou je taková hymna spokojených občanů dlících líně ve stínu, srkajících nápoj a kynoucích okolí. Vzpomínáte si, kde a z jakého podnětu jste to napsal?
Ta písnička vznikla v den, kdy se mi narodila první dcera Magdalenka. Nebyly mobily, půjčil jsem si od knihkupce Jardy Strouhaly skládací kolo, objel jsem pár známých a pozval je všechny na pivo, ač jsem neměl ani korunu. To se tehdy ještě nosily do hospody kytary a takové věci, strašně jsme pařili, brnkali, kolem stolu běhalo brčko a u něj mě napadl refrén „mám jednu ruku dlouhou“. Zbytek jsem dopsal doma. Ten večírek mimochodem dopadl tak, že přišel Jarda Král – tehdy ještě mladý nemilionář – a celé to zatáhl. Potom chudák jako velký předák sítě rádií musel tu píseň točit furt dokola.
* E15: A František? Byla to taková ta pakárna, co se bůhvíproč stane hitem?
Já měl tehdy metodu, že jsem šel do hospody, dal tři piva, pak jsem odešel domů, uvařil si čaj a napsal…
* E15: Hit…
Jako Honza Nedvěd každý den před snídaní, to ne. Ale prostě jsem se snažil psát. Františka jsem stvořil za chvilku, měl to být vtip – a stalo se to takovým nějakým prapodivným hitem.
* E15: Františka a Krtka jste svého času nesnášel.
Dneska už se na to dívám trošku jinak – záleží, pro koho a v jaké situaci hrajeme. Když jsou lidi pozorní, člověk se do textu položí a je to zábava. Na městských slavnostech už ale radši dávám právě ty Krtky a tohle než do těch opilých hlav tlačit jemnosti.
* E15: Tata, to byla, tuším, reakce na písničku Jsi moje máma, že?
Ano, reakce na Lunetic… Ale měl jsem v té době i nemocného tatínka, brzy na to odešel. Tak jsem si ho do té písničky vymaloval. Nedávno jsem zkomponoval taky něco pro mamku, aby jí nebylo smutno, píseň se jmenuje Kuřátko od maminky a nakonec se dostala i na novou desku.
* E15: Máte radost, když s vámi publikum odletí do té vaší Tramtárie?
Když umí kumštýř vzít lidi někam a pak s nimi zase bezpečně přistát, je dobrý. Je to ale čím dál těžší, mnozí jsou zahlceni informacemi, na muziku tolik času nezbývá. Jsem rád, když je publikum pozorné, a nevyčítám mu, když není.
* E15: Co povzbuzující prostředky a tvorba? Někdo zhulený nenapíše ani čárku, někdo zase ani čárku bez toho.
Tak já jsem ten druhý případ. Od Pískej si, pískej asi neexistuje moje písnička, která by vznikla bez THC. Člověk musí vypnout toho úředníka, který má pořád starosti, něco zajišťuje. Mozek se pak stává strojem na povinnosti a to s tvorbou nemá nic společného. Brčko opravdu pomůže vyhnat matematiku a nechat pracovat kreativní část, která si všímá drobností.
* E15: Jste požitkář? Ve vašich textech se často objevuje ranní kávička, cigárko, hospůdka…
Rád si vařím a chutná mi to. Mám rád alkohol, cigarety, jsem požitkář. Vím, že to není nic pěkného, ale jsem.
* E15: Tak jako je základem Tří sester tandem Fanánek-Magor, páteří Buty je duo Kroczek-Pastrňák. Zjednoduše řečeno: Richard je motor, vy duše. Znáte se už za ta léta natolik, že se nepřekvapíte? Hádáte se, předpokládám, periodicky, tak jako duše s tělem…
Jsou to vlny, jasně. Každý se snaží prosadit svou vůli, oba to myslíme dobře – jednou to protlačí ten, jindy druhý. Konflikty jsou přirozené, do takového kolektivu se nemůžou vejít všechny osobnosti stoprocentně, to nejde – jsou to kompromisy a střety.
* E15: S vaším někdejším dvorním vydavatelem jste se rozešli poměrně ve zlém, na webu k tomu kapelník uvádí: „Na Sony jsou bohužel jako v podzemní garáži navždy zaparkované všechny naše dosavadní desky a videoklipy tak, aby je nikdo neviděl.“
Oni si prostě hájí své zájmy. Ten vztah byl takový, že jsme už ani nebyli součástí jejich portfolia, přesto nás nechtěli pustit. O naši další desku neměli zájem, my už bychom je beztak taky nechtěli, protože pro nás nedělali nic… Teď jsme u Supraphonu a funguje to moc pěkně. Snad to vydrží.
* E15: Dříve jste rád zdůrazňovali mezinárodnost Buty. Za hranice jste však se svou hudbou nikdy nemířili.
Nějak zvlášť ne. Slovensko se nepočítá; bylo pár akcí pro krajánky, Chicago, Londýn… V devadesátých letech jsme uvažovali o Polsku, kam spousta kolegů jezdila, ale nenašla se dostatečná vůle. Zkoušeli jsme to odshora přes polské BMG, neobjíždět kluby; narazili jsme ale na odpor, nepovedlo se to.
* E15: Čtete noviny?
Noviny si už nekupuju, spíš sleduju zprávy na webu. Ale už to tak trochu vzdávám – podívám se na titulky a nechci si dál kazit den.
* E15: To zní dost pesimisticky…
Na jedné straně nám dobře je, protože v Paňdžábu lidi půlku roku žijí po krk ve vodě a někde jinde zase nemají co pít. Ale když se člověk podívá na situaci v politice, je to poblion. A nejenom tam. Otázky veřejných zakázek, všude se maže, všechno je to špinavá džungle.
* E15: A nebylo to tak vždycky?
Asi bylo. Za komančů si pánové pěkně ukousli, ale bylo to méně vidět.
* E15: Sledujete, co se píše o vás?
O mně se moc nepíše. Občas nám někdo něco nenávistného hodí na stránky, tak jsem to radši přestal číst.
* E15: V jedné z nedávných písní konstatujete: „všechno kolem mě nezajímá mě“. Hrajete pro sebe, nebo pro lidi?
Sám doma si hraju pro sebe, čehož se potom často neúmyslně týká i text, který zůstane niterný… no anebo je to prvoplán, zábava od začátku. Na pódiu, tam záleží, jakou akci hrajeme. Někdy je opravdu lepší brnkat si pro svou radost, to třeba když u toho lidi mají talířky s aspikem.
* E15: Od Buty si odskakujete do svérázného ostravského tria Pakostra, kde mydlíte staré hity, legrácky, všechno možné… Co vám to přináší?
Odreagování. Není to žádná velehudba, jde o bluesové dvanáctky, sem tam folková písnička. Koncert skupiny Pakostra je spíš takový večírek. Máme místečka, kde si s námi přicházejí zahrát místní muzikanti, je to sranda, dáme pivečko, zahrajeme si… Plánuju možná ještě nějaké další trio hrající za hubičku… ale Buty bych chtěl v každém případě zachovat. Je to kus historie.
* E15: Pokud vím, nahnuté to s vámi bylo v roce 1998, kdy odcházel Andrei Toader.
Andrei byl další kohout, nadaná osobnost. Měl pocit, že mu dávám málo autorského prostoru. A šlo i o špinavější věci, nějaké polojasno v penězích…
* E15: Kdy jste naposled viděl Jízdu?**
Nedávno kousek, někde to běželo. V každém případě teď vypadám trošičku líp.
Radek Pastrňák (48) a Buty (26)
Narodil se v Ostravě, s kamarádem, bubeníkem Richardem Kroczkem založili v roce 1986 původně jazz-rockovou sestavu Buty, jejímž středobodem jsou dodnes. Několik let působili paralelně v příbuzném AG Fleku nebo v doprovodné skupině Marie Rottrové. Kmenové formaci se začali naplno věnovat poté, co se Radek Pastrňák jako stěžejní autor podílel na hudbě k filmu Jízda (režie Jan Svěrák), kde také ztvárnil hlavní roli. Související deska Ppoommaalluu s ústřední písní Mám jednou ruku dlouhou se stala jedním z nejvýznamnějších alb české hudební historie. Poetické texty plné zvláštních humorných nadsázek, originální hudba, fenomenální muzikanti jeden jako druhý – tak v roce 1994 prorazili Buty. S dalšími alby přišly další hity (František, Krtek, Nad stádem koní, Tata), stadionová turné, po pozoruhodné, leč rozporuplně přijaté „romské“ desce Normale (2002) pak ústup z výsluní a „období temna“. Na novince Duperele (vyšla letos v květnu) se Buty vracejí ke své písničkové podstatě a Radek Pastrňák, otec dvou dcer, vášnivý stolní tenista a požitkář, k potutelnému úsměvu.
Autor je spolupracovníkem redakce
