Na vývoji studeného mikroprocesoru se podílel i konstruktér Linuxu
David Ditzel byl před pěti lety šéfem výzkumných laboratoří společnosti Sun Microsystems. Rozhodl se ale odejít a založil svoji firmu Transmeta, která začala s vývojem vlastního typu mikroprocesoru. O velkém potenciálu mladého podniku svědčí mimo jiné skutečnost, že do něj vložily své peníze známé rizikové fondy, mezi nimi Vulcan Ventures spoluzakladatele Microsoftu Paula Allena, Fond George Sorose a Deutsche Bank. Celkové investice se vyšplhaly na úctyhodných sto milionů dolarů a začínající firma zaměstnávala od počátku i nezvykle vysoký počet zaměstanců - dvě stě.
Přichází Torvald.
Donedávna nebylo o firmě Davida Ditzela příliš slyšet. „Chtěli jsme utajit naše nápady a také jsme chtěli mít v ruce fungující produkt dříve, než oznámíme, že vstupujeme na trh s novou technologií, uvedl k tomu Ditzel v americkém tisku. Do společnosti ovšem loni nastoupil člověk, jehož přítomnost přitáhla k malé firmě Transmeta pozornost celého technologického světa. Je jím Linus Torvald, který se proslavil jako programátor operačního systému Linux.
S napětím očekávaná tisková konference, na níž Transmeta představila svůj produkt, se uskutečnila letos 19. ledna. Na ní Ditzel oznámil, že jeho inženýři vyvinuli „radikálně nový druh mikroprocesoru, který má být konkurencí mikročipů vyráběných společností Intel. Procesory už dokonce vyrábí společnost IBM a na trhu by se měly objevit v polovině letošního roku. Tento typ polovodičových součástek je určen především pro přenosné počítače a nové typy bezdrátových zařízení určených pro připojování k internetu. Někteří analytici dokonce uvádějí, že poprvé po dlouhých letech přichází opravdu vážná hrozba pro dosud dominantní Intel.
Jednoduše proti složitému.
Ditzelova koncepce vychází z koncepce Reduced Instruction Set Computing (RISC), kterou na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let připravili vývojoví inženýři z IBM a Kalifornské univerzity v Barkley. Základem této technologie je přesvědčení, že výkon počítače je možné zvýšit radikálním zjednodušením hardwaru a přenesením složitých operací na software. V oblasti osobních počítačů ovšem zatím RISC nenašel žádné výraznější uplatnění. Čestnou výjimkou je mikroprocesor, pohánějící PowerPC produkované společností Apple, který vyrábějí Motorola a IBM. Procesory na bázi technologie RISC dosud nebyly kompatibilní s dominantními mikročipy Intelu. Ty byly totiž zkonstruovány na bázi Complex Instruction Set Computing (CISC). Navzdory složitosti této technologie se Intelu dařilo umísťovat na křemíkové destičky stále větší množství tranzistorových obvodů, a zvyšovat tak výkon. Takové procesory mají ovšem jeden nedostatek, potřebují spoustu energie. Nejen pro vlastní provoz, ale i pro své chlazení. V případě počítačů, které stojí na stolní desce, to není velký problém. V zásuvce je energie dost. V případě přenosných počítačů je ale kapacita zdroje elektrické energie omezena. A zákazník vždy raději sahá po výrobku, který funguje déle.
RISC znal David Ditzel velmi dobře. Ještě jako student na univerzitě v Barkley byl spoluautorem tohoto termínu, který se poprvé objevil v roce 1980 ve studii, již společně vypracoval Ditzel s Davidem Pattersonem, počítačovým vědcem ze stejné univerzity. Po patnácti letech byl však Ditzel už jako šéfvýzkumník Sun Microsystems nucen konstatovat, že koncept RISC svůj souboj s Intelem prohrál. „Chlápci, co dělali RISC, si dost dobře neuvědomovali podstatu vlastní myšlenky, říká k tomu dnes. Zcela frustrovaný a vyčerpaný řekl v jeden březnový den roku 1995 šéfmanažerovi Sun Microsystems Scottu
McNealymu, že odchází na studijní dovolenou a do podniku se zřejmě už nikdy nevrátí.
Baterie, vole!
Dva měsíce pak Ditzel bloumal okolo svého domu na kopcích, z nichž vidí na celé Silicon Valley, a dumal. „Snažil jsem se vyčistit hlavu a přemýšlet o konstrukčních principech, které skrývají jednoduchost i kompatibilitu, řekl Ditzel v rozhovoru pro The New York Times, „A pak mě napadla klíčová věc, jako když rozsvítíte žárovku: Je to baterie, vole!
Poté začal kolotoč se sháněním investorů a programátorů. Pětiletá práce přinesla ovoce, zatím ovšem neověřené v praxi. Dokonce Ditzelův někdejší učitel David Patterson vyjádřil jisté znepokojení, když se dozvěděl, že produkt Transmety dosahuje při frekvenci 700 megahertzů menší rychlosti než mikročipy od Intelu. Jeho oči se ale údajně rozzářily, když slyšel, že procesor vyvinutý týmem jeho žáka spotřebuje až desetkrát méně elektrické energie. „Nedávno jsem si koupil laptop a zjistil jsem, že má dva větráky. Dělá hrozný hluk, řekl Patterson. David Ditzel k tomu dodává, že stejně jako větráky spotřebovávají i mikročipy hodně energie. Software naproti tomu připomíná práci mozku. „O základním rozdílu mezi hardwarem a softwarem jsem byl poučen už jako velmi malý.
Jakou budoucnost má před sebou mikroprocesor Crusoe, pojmenovaný po známé postavě z románu Daniela Defoea, se teprve uvidí.
