Podnikatel Radko Hartman patří do skupiny činorodých s podnikatelem a majitelem malého skiareálu Radkem Hartmanem lidí, kteří nesložili v pohraničí ruce do klína a snaží se oživit zapomenuté kouty republiky. V posledních letech naplno zažívá strasti a slasti majitele malého skiareálu, který buduje v Olešnici v Orlických horách. „Budovat a provozovat skiareál je v první řadě dřina,“ říká Hartman.
Nejprve jsem tady koupil někdejší školicí středisko ŽAS Vamberk. To bylo v exekuci. Koupil jsem ho proto, že tu je nádherné prostředí. O nějaké sjezdovce jsem nepřemýšlel.
Mnoho let jsem to nechal být, pak jsem ho začal přebudovávat na hotel. A když byl hotel téměř dokončený, řekl jsem si, že by se k objektu hodil jako přidaná hodnota malý lyžařský areál. Ale nebyla tady voda na zasněžování.
Budujete lyžařské středisko od nuly. Jak vás to napadlo?
Bez vody a technického zasněžování by to nešlo?
Kdo je nemá, nemůže dlouhodobě fungovat, takové zimy už prostě nejsou. Právě kvůli vodě jsem to už málem vzdal, ale nakonec jsem si uvědomil, že tady za kopcem teče říčka Olešenka. Takže jsem nechal udělat potřebné studie a projekt a téměř po třech letech jsem to dotáhl do konce. Nebylo to snadné, protože dost lidí bylo proti. Teprve po vyřešení vody jsem se mohl pustit do budování lyžařského střediska.
Setkal se ten záměr u místních obyvatel se vstřícným přijetím nebo vám spíše házeli klacky pod nohy?
Jsou tu další areály a tam určitě neměli z našich plánů radost. Z toho vznikala určitá zášť a naschvály. Že sem budou jezdit další lidi a povzbudí se cestovní ruch, místní občany ani moc netěší.
Oni tu mají svůj klid a teď najednou jim něco za humny začne vznikat. Nedovedou pochopit, že když se tu nic nebude dít, obec za chvilku vymře. Mladí lidé tu neseženou práci, je tu škola, která živoří. Každá další sportovní a turistická aktivita je pro obec obrovským přínosem a takových investorů by si obec měla vážit.
Kolik jste investoval? Využil jste nějakých dotací?
Je to zcela bez dotací. Ten zimní areál mě vyšel už na hodně milionů. Uznávám, že pro lidi, kteří budují obří skiareály třeba za půlmiliardu z dotací, to vlastně nejsou žádné peníze. My jsme třeba vlek jeli vybírat do Itálie z druhé ruky. Nový by nás stál přes tři miliony, tento vyšel zhruba na milion, přitom splňuje všechny požadavky.
Bylo třeba koupit rolbu, zase starší. Nová stojí sedm milionů, starší – ale velmi dobrou – seženete za jeden a půl milionu. Začínali jsme se třemi sněžnými děly, nové stojí asi 700 tisíc, my jsme je pořídili za polovinu. To, které jste viděl venku, tady máme na ukázku od italské firmy a stojí 1,2 milionu. Za to máte luxusní auto, a přitom to použijete třeba jen čtrnáct dní v roce.
Nelitujete někdy svého rozhodnutí vrhnout se na sněžné podnikání?
Sám velmi rád lyžuji, a když je pěkné počasí, je tu nádherně. Jezdí sem známí, se kterými prohodím pár slov, řadu návštěvníků znám osobně. Ale někdy jsem samozřejmě unavený, protože je to v první řadě dřina. Je třeba zasněžovat v noci řadu dní nonstop. A nejhorší je, že neseženete zodpovědné lidi, kteří by tu v noci byli.
Jak to řešíte?
Musel jsem tu být sám a střídat se se synem. Ale nelituji, jsem ve svém živlu. Když mám splín, zajezdím si s rolbou nebo promluvím s lidmi, kteří sem rádi jezdí. A pro Ritu (německý ovčák – pozn. aut.) je to nejlepší výběh na světě, miluje sníh a lidi.
Vnímáte to tedy spíše jako koníčka nebo je to i byznys? Vím, že vaší hlavní činností je firma na těsnění.
Bez toho by to nešlo. Pokud nemáte dotace nebo nějakého sponzora či investora, není z čeho investovat. Na zimní areál vám nikdo nepůjčí. Takže já jsem si půjčil peníze ze zdrojů vlastní firmy, která naˇstěstí funguje perfektně. A řeknu vám zajímavost. Tu firmu, která dobře vydělává, mi nikdo nezávidí, ale skiareál je vidět a někteří lidé závidí a představují si, kolik na tom rejžuju.
Vydělá si ten areál sám na sebe?
Provoz nemusíme dotovat, ale na nějaké velké odpisy musíme zapomenout. To bychom byli třeba tuto zimu ztrátoví.
Letošní zima se asi moc nepovedla?
To se nepovedla. Na Vánoce fakticky nebyl sníh vůbec nikde, přitom bylo deset dní volna. My jsme začali zasněžovat těsně před koncem roku, takže jsme ještě chytli poslední dva volné dny. Pak jsme na týden zavřeli a dosněžili. A celý únor byly nadprůměrné teploty, pršelo, prostě šílenost. Předchozí sezona byla určitě lepší, i když také měla k ideálu daleko.
Neobáváte se stále nepříznivějších zim?
Začínali jsme před čtyřmi lety a od té doby je to horší a horší. Ale s přírodou se nedá bojovat, s tou se musíme jen kamarádit. Pokud sem v zimě měsíc proudí vzduch z Afriky, nic s tím nenaděláme. Areály, které jsou výše, jsou na tom výrazně lépe. A všimněte si, že i když to jde se zimami z kopce, ty areály do toho dávají další a další peníze, kupují další děla.
Horští podnikatelé si ale stěžují i na to, že i při výborně zasněženém svahu se lidem na hory nechce, pokud je v podhůří příliš velké teplo. Pozorujete tento psychologický jev?
To platí stoprocentně. Když lidé v Hradci Králové otevřou okno, svítí sluníčko a zpívají ptáci, nenapadne je vzít si bágl a lyže a vyrazit na hory. To jezdí jen opravdu nadšení lyžaři. A ti už nejedou do menších areálů, ale vyrazí spíše do Krkonoš nebo rovnou do Alp.
Do menších areálů jezdí především rodiče s dětmi a školy. Takže je důležité mít třeba dobrou lyžařskou školu. Proto jsme udělali zázemí pro děti v podobě velkého dětského koutku. A chceme to dále rozvíjet.
Kde ty školní kurzy bydlí? V onom přilehlém hotelu?
Ne, to bychom si nemohli dovolit pustit je do čtyřhvězdičkového hotelu. Dosud jsme to dělali tak, že sem přijede třeba autobus z Hradce, děti tu stráví celý den a zase odjedou. A dojíždějí takto třeba týden, což je v případě Hradce docela dobré řešení. Jezdí sem takto i mateřské školy.
Získáváme tím i budoucí lyžaře. Rád bych jim samozřejmě nabídl i lůžka, třeba v nějakém nižším standardu. To bych ale musel dobudovat tuhle barabiznu (z velké části zchátralé zázemí kdysi plánovaného pionýrského tábora – pozn. aut.), což by si vyžádalo dalších třicet milionů.
To musíte vyrobit ještě hodně těsnění.
Dokud vás to baví, je to fajn. Ale pokud vás to přeroste a nemáte lidi, kterým byste to dal na starost, ať už samotnou výstavbu nebo provoz, začnete zjišťovat, že je to velmi těžké.
Proč nejsou lidi? Je to tím, že jsme v pohraničí?
Možná, nevím. Je velký problém sehnat chlapy na práci, protože tady za humny je automobilka (Škoda v Kvasinách – pozn. aut.), která bude chtít tisíc lidí. Tam se lidé sjíždějí z okruhu padesáti kilometrů. Třeba vlekaře na čtyři zimní měsíce ještě nějak seženu, jedním z nich je třeba polský zemědělec, který nemá v zimě v hospodářství moc co dělat.
Ale sehnat stálého údržbáře, který by se staral o vleky, kotvy, rolbu a zasněžování, je těžké. Teď mi jeden šikovný kluk utekl na obecní úřad, že tady je moc velká dřina.
Máte tedy nějaké rozvojové plány?
Přede dvěma lety jsme podali žádost a rádi bychom na druhé straně kopce postavili další vlek, pomu a zasněžování. Papíry už máme hotové a získali jsme i stavební povolení. Ale trvalo to dva roky, což nechápu. Je to jen přenosný vlek, který nemá betonáže, má jenom kotvicí prvky.
Státní instituce místo aby vám pomohly s realizací, požadují stále další a další papíry, jako by šlo o lanovku na Sněžku. A jinde to vybudují možná bez papírů a nikomu to nevadí. Ale chceme se do toho letos pustit. Začít ovšem můžeme až od května, protože jsou tady brouci, žížaly a tak dále. Ke všemu musíme mít smlouvu s muzeem, je totiž nutné udělat archeologický průzkum.
V horách?
Ano, tady v horách. Nikdy se tu nic nenašlo, i když se kopalo celkem dost. Jsou to další náklady, o které se vám stavby prodraží. Bez toho by nemohla být kolaudace.
Orlické hory mi stále připadají jako zapomenutý kout světa, nemají magnetismus Krkonoš nebo Šumavy, nikde se o nich v souvislosti s lyžováním ani moc nemluví. Může to být i výhoda?
Tady je hlavně Deštné, které má výhodu velkých ubytovacích kapacit. Ale to, co říkáte, je samozřejmě výhoda. Je tu klid, jsou tu úžasná místa, kde nepotkáte živáčka. Není to žádný babylon. Věřím, že to řada lidí oceňuje.
Co budete dělat v létě?
Kromě investic, o kterých jsem mluvil, mám tady kolem několik hektarů lesů, musíme vyžínat, vysazovat stromky. A chci si léto konečně taky trochu užít, vzít si kolo a někam odjet, a ne být stále tady.
| Radko Hartman (62) |
|---|
| Rodem pochází z Orlických hor, dětství prožil v Novém Hrádku. Po vyučení, večerní průmyslovce a vojně vystudoval v denním studiu strojní inženýrství v Liberci. Po škole pracoval jako nástrojař, hned v roce 1990 se vrhl na podnikání. Na půdě roubené chalupy začal vyrábět těsnění, po čase zrekonstruoval a rozšířil opuštěnou továrnu v Sedloňově, kam výrobu přenesl. V posledních letech buduje hotel a lyžařské středisko v Olešnici v Orlických horách. Ve volném čase jezdí na kole a chodí po horách. |
Čtěte také:
Lyžařská sezóna končí, některé areály mluví o nejhorší zimě historie
Turisty v KLDR vozí rakouská lanovka. Ukazuje bezzubost sankcí
