Vnitřní migrace
Občan České republiky se v průměru nestěhuje častěji než jednou za život. A každý druhý umře tam, kde se narodil. Každý Čech dobře ví, že než se stěhovat, to už radši vyhořet, a podle toho se také chová.
Po předloňských záplavách jen zanedbatelný počet lidí volil možnost přestěhovat se jinam a většina klopotně a nákladně obnovuje své původní domky. To nelze vysvětlovat jenom ekonomickými příčinami. Nicméně jak vyplývá ze studie Českého statistic kého úřadu o vnitřní migraci v letech 1980 až 1998, druhotné, materiální příčiny jsou u nás velice pádné. Chybí mobilní obydlí, nevznikla tradice stěhování do zařízených bytů. Výměna bytu byla donedávna technicky a administrativně krajně komplikovaná. Hlavně však byl bytů trvalý nedostatek, což ostatně platí dodnes. Zatímco před rokem 1990 byla jedním z motorů stěhování takzvaná podniko vá bytová výstavba, nyní i tento stimul zmizel. To vysvětluje paradoxní jev, že v letech, kdy se nezaměstnanost stala sociálně ekonomickou realitou, hraje mezi příčinami stěhování stále menší roli změna pracoviště, respektive přiblížení se pracovišti. Klesá také podíl stěhování na větší vzdálenost, mezi kraji. Nejčastěji se lidé stěhují v rámci okresu.
„Z informací realitních kanceláří vyplývá, že standardní starší třípokojový byt v Praze je o třetinu dražší než v Brně nebo Karlových Varech a tam jsou zase ceny víc než trojnásobné ve srovnání s Chomutovem nebo Mostem. Diferenciace přitom nesouvisí ani tak s atraktivitou města, jako s pracovními příležitostmi, říká autor studie doktor Milan Aleš. „Jenže nezaměstnaní z oblastí s vysokou nezaměstnaností nemají na to, aby si koupili byty tam, kde je víc práce.
Takzvaná prostorová mobilita obyvatelstva je v České republice podstatně nižší než ve většině evropských a zejména vyspělých mimoevropských zemí. Přitom v letech 1945 až 1949 změnila podle odhadů bydliště téměř třetina obyvatel nynější České republiky. Celkově je však už od poloviny minulého století hlavním migračním motivem přesun obyvatel z venkova do měst související s procesem industrializace a urbanizace. Kvantitativně je od padesátých let až do současnosti limitován bytovou výstavbou. Hlavními centry imigrace se stala města s velkými sídlišti paneláků. Nezabránila tomu ani politická směrnice o vyrovnávání rozdílů mezi městem a venkovem, podle níž se například v Praze v padesátých letech prak ticky nestavěly byty.
Hlavní město je jediný kraj v České republice, který v letech 1980 až 1998 zaznamenal vysoký migrační zisk. Mírný zisk mají ještě jižní Čechy, což doktor Aleš vysvětluje stěhováním do Českých Budějovic a Týna nad Vltavou v souvislost i s výstavbou Temelína. Ze všech ostatních krajů se víc lidí odstěhovalo, než přistěhovalo. Výrazná je migrační ztráta Západočeského kraje (ukončení organizovaného dosídlování pohraničí) a severní Moravy (konec náboru do dolů). Za celé sledovan é období 1980 až 1998 mělo aktivní migrační saldo jenom dvacet okresů. A ve všech letech byly ziskové pouze České Budějovice. Naopak migračně ztrátové byly každoročně okresy Sokolov, Žďár nad Sázavou, Bruntál, Karviná a Šumperk.
K zásadnímu obratu ve směrech migrace došlo ve druhé polovině devadesátých let. Namísto velkých měst mají největší migrační zisky příměstské okresy, v nichž se koncentruje bytová výstavba: Praha-západ, Praha-východ, Nymburk, Plzeň-jih, Beroun, Brno -venkov, Plzeň-sever. Praha je od roku 1994 ve vnitřní migraci ztrátová a podobné je to i v dalších velkých městech.
Vysoký migrační zisk naopak vykazuje Středočeský kraj. Je to tím, že skutečným centrem imigrace do Prahy (stejně jako do Brna či Plzně) se stává prstenec nových satelitních minisídlišť pro bohaté, ležících většinou již za hranicemi metropole. „K podobné mu vývoji došlo v západní Evropě v šedesátých a sedmdesátých letech, upozorňuje Milan Aleš. „Od osmdesátých let se však migrační proudy znovu obracejí a zase směřují do městských center. Je pravděpodobné, že v dohledné době k tomu dojde i v našich velkých městech, především v Praze.
