Rady ze Štrasburku

Z Česka prý chodí jen nezajímavé stížnosti

Patří k záslužným činům České advokátní komory, že každoročně pořádá spanilou jízdu do Rady Evropy a k Soudu pro lidská práva do Štrasburku. Vyvrcholením letošní exkurze byla bezesporu diskuse s paní Sally Dollé. To je advokátům dobře známá registrátorka českých případů ve Štrasburku. Od ní dostáváme dopisy označující naši stížnost za „zjevně neopodstatněnou“. Sally Dollé pronesla mimo jiné hanozpěv na iniciativu českých občanů zvanou „Štrasburský výbor“, která se domáhá, aby jednotlivá odmítnutí byla řádně zdůvodněna a záznamy o nich byly uloženy v jiném než „tajném“ spise, navazujícím údajně na každou jednu podanou stížnost.

Moc práce.

Protože jsem určitě nebyla sama, kdo sepsal takřka vlastním potem a krví do Štrasburku řadu stížností (podpořených i vlastní judikaturou tohoto soudu), které byly vzápětí odmítnuty jako „zjevně neopodstatněné“, nebyla jsem pravděpodobně jediná, kdo se při těchto slovech paní Dollé pořádně naštval. Nicméně diskuse na toto téma nebyla dost dobře možná, neboť na argument „máme v jurisdikci 800 milionů lidí“ mne napadalo pouze odpovědět „a pracovní dobu od devíti do dvanácti a od dvou do půl páté“, což by asi nebylo košer. V každém případě jsem si pouze v duchu citovala četná rozhodnutí štrasburského soudu, opakovaně udílející členským státům lekce, že „přetíženost justice není důvodem pro porušování práva na spravedlivý proces a projednání případu v přiměřené lhůtě“.
Pakliže chce Soud pro lidská práva skutečně získat na vážnosti, pravděpodobně bude muset přehodnotit svůj vlastní vztah k normě, jejíž dodržování vynucuje od svých členských států. Cesta, kterou by se samotný soud rád ubíral, totiž že by po vzoru Supreme Court Spojených států amerických sám určoval, kterými případy se bude zabývat a kterými nikoliv, mi připadá jako cesta do pekel. Zcela by zničila samotnou opodstatněnost existence tohoto soudu.

Italská cesta.

Dalším ze stesků paní Dollé bylo, že soud v podstatě nedostává z České republiky žádné zajímavé stížnosti kromě stížností na průtahy řízení. Myslím, že tomuto nedostatku je možno snadno odpomoci – možná by stačilo jenom pečlivěji číst zasílané a pro „zjevnou neopodstatněnost“ odmítnuté stížnosti, které – mimochodem - nejsou nikde uveřejňovány a jejichž spis se po jednom roce archivování skartuje. Podstatně zajímavější než stesky ale byly návrhy řešení, jak s neúměrně dlouhými řízeními před národními soudy pohnout a jak zamezit masivnímu předkládání stížností štrasburskému soudu právě pro porušení práva na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě. V zásadě existují tři cesty. Soudím, že v České republice by měly být uplatněny všechny tři, ale fakticky není uplatněna ani jedna. První cesta je italská – podle země, která vytvořila na nejvyšší vnitrostátní úrovni nástroj, který zamezuje předkládání stížností na délku řízení rovnou do Štrasburku a nutí stěžovatele nejdříve využít vnitrostátní postup. Na jeho základě může stěžovatel údajně dosáhnout stejně spravedlivého zadostiučinění jako na půdě Štrasburku. V souvislosti s touto cestou mne napadá kauza „Hartman a Hartman proti České republice“. V ní se Česko ústy svého zmocněnce pro zastupování státu před Soudem pro lidská práva snažilo prosadit ideu, že stejná možnost de facto existuje i v České republice, a to ve formě zákona o náhradách škody za nesprávné rozhodnutí orgánu státní správy č. 82/1998 Sb.
Soud pro lidská práva - dle mého názoru zcela oprávněně - Českou republiku s tímto konstruktem ze Štrasburku vyhnal řka, že před našimi vnitrostátními orgány se spravedlivého zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhý proces dovolati nelze. Abych toto právní stanovisko ověřila, využiji skutečnosti, že sama jsem nyní ve sporu s Českou republikou o náhradu škody za nesprávné rozhodnutí státního orgánu a zmíněnou konstrukci České republiky u soudu uplatním.

Rakouská inspirace.

Druhá cesta je severská. Osobně v ní mám nejmenší důvěru. Je totiž založena na masivním rozvoji mediace, vedoucí k předcházení sporů. Protože v českých podmínkách je souzení se nedílnou součástí národního charakteru, nedomnívám se, že by Češi byli ochotni svůj národní sport dobrovolně opustit.
Třetí, tedy rakouská cesta, se mi zdá – byť s výhradami – nejschůdnější. Spočívá v masivní computerizaci soudů, ke které v posledních letech v Rakousku došlo. Protože s touto zemí sdílíme společné dědictví rakousko-uherské byrokracie, opravdu by mne zajímalo, jak se naši sousedé vypořádali se soudními spisy slepovanými klovatinou, což se u našich soudů praktikuje do dnešních dnů. Výhradu mám ke druhé části rakouské cesty, představované svěřením velké části pravomocí vyšším soudním úředníkům. Při pohledu na to, čeho jsou schopné některé soudní úřednice, například na obchodním rejstříku, jsem přesvědčena o tom, že další svěřování rozhodovacích pravomocí o právních věcech osobám často bez právnického vzdělání je opět cestou nevedoucí k praktickým výsledkům.