Sjezd posílil Bursíkovo pragmatické vedení, ale i ideologickou opozici
Zelení se přestali škorpit na periferii politické scény a pod vedením Martina Bursíka zamířili do středu politického života. Ještě předchozí pardubický sjezd před půldruhým rokem veřejnost valně neoslovil. Přestože na něm nastal dramatický zvrat vedení a malá část vlivného členstva ho opustila a odjela trucovat do nedalekého Hradce Králové, odbylo se to na okraji zájmu. Letos 17. a 18. února média sledovala sjezdovou diskusi v Praze - Holešovicích do všech podrobností a referovala o volbě každého člena předsednictva. Navíc jednání po celý čas přenášel internet.
Bursíkovu předsednictvu se z mála podařilo vybudovat vlivnou stranu. Loni poprvé vstoupila do Parlamentu a na základě skrovného zisku šesti křesel dokázala v koaliční vládě vylicitovat čtyři křesla ministerská, včetně pozice místopředsedy vlády pro lídra. Ale co je nejpodstatnější, flexibilnímu Bursíkovu týmu se podařilo přenést do vládního programu nepřeberné množství zelených zásad. Exministr životního prostředí Ivan Dejmal označuje tento vládní program za nejzelenější, jaký kdy viděl.
Strana začala být atraktivní jak pro členstvo, které se od posledního sjezdu zhruba ztrojnásobilo, tak pro voliče v komunálních volbách. Od podzimu je v různých funkcích v republice 455 zelených zastupitelů, z toho osm krajských.
Hybatel a jeho koule na noze.
Velký osobní podíl Martina Bursíka na tomto úspěchu je natolik nezpochybnitelný, že se mu při volbě předsedy nikdo neodvážil postavit. Do dalšího období získal nebývale silný mandát 78 procent hlasů přítomných delegátů. Bylo to v tajné volbě, kterou si on sám prosadil poté, co chvilku předtím delegáti odhlasovali volbu aklamací. Sám sobě tím výrazně ztížil podmínky, ale i tak uspěl. Přesto je mu vyčítáno, že vnesl do volby zmatek a pracovní předsednictvo kvůli němu zapomnělo nechat zrušit předchozí usnesení. Bursík je jako lídr straníky uznáván a zároveň částí členstva kritizován za rychlá rozhodnutí, která leckdy neprocházejí zdlouhavými schvalovacími mechanismy.
Strana zelených si dlouho budovala systém, který má mít pojistky, aby rozhodování bylo demokratické. Vzor našla ve způsobu, jakým se řídí stát. Vládou zelených je předsednictvo, jež je voleno sjezdem. Mezi sjezdy má být nejvyšším orgánem šedesátičlenná republiková rada, jakýsi zelený parlament. Jenže co má dělat parlament, když ve straně nejsou potřeba žádní zákonodárci ani zákony? Kontrolovat předsednictvo? Lajnovat mu úkoly? Zůstanou-li poměry nastaveny tak, jak jsou, může Straně zelených hrozit dvojvládí.
V době raketového nástupu zelených nedošlo k vnitřní krizi rozhodování jen shodou náhod. Post předsedy republikové rady nebyl dlouhodobě obsazen a rozkošatělý orgán ovládla euforie z toho, že Strana zelených konečně vstává z popela. Členové rady proto přenesli ad hoc své pravomoci na předsednictvo. To tím získalo opravdu volné ruce pro nejrůznější vyjednávání. Vznikl paradox, že o dalším směřování strany, která má tak těžkopádné demokratické pojistky, nakonec rozhodovalo jen pár lidí z předsednictva. Těžko však domyslet, že by bylo v stálé pohotovosti pro koaliční jednání všech šedesát členů republikové rady z různých koutů země.
O koaliční smlouvě však podle mínění Bursíka jednalo dostatečně reprezentativní grémium - šestičlenné předsednictvo, všichni poslanci a místopředseda republikové rady. Při absenci předsedy rady ji podpisem stvrdili Bursík a místopředseda rady Martin Mach. „Účty“ z tohoto období, které Bursík složil na sjezdu, byly přijaty velice dobře. U některých členů přesto zůstaly stíny kritiky předsednictva za pokusy o návrat k centralismu, ať už prokázané nebo domnělé. Ve spojení s malou ochotou naslouchat kritikům se tento pocit šíří i mezi straníky, kteří jinak s Bursíkovým trendem sympatizují.
Ve straně však už bobtná také dosti zideologizovaná opozice, která kritizuje vedení, protože kvůli němu zelení stále víc „modrají“. Její neformální mluvčí Matěj Stropnický však připouští i obrácený proces: „Bursíkovy úspěchy jsou tak nesporné, že to přesvědčuje i ty, kteří mají k programu vlády výhrady.“
Zmrazená reforma.
Odstranit nastíněná rizika měla reforma stanov, která měla být podle návrhů z pléna projednána hned zkraje sjezdu, aby se jimi všichni mohli v dalším jednání řídit. Místo toho sjezdovou diskusi spontánně ovládla problematika amerického radaru a změna stanov byla definitivně vyřazena z programu. O tom, jak silně zelení pociťují potřebu přizpůsobit stanovy, svědčí to, že bylo připraveno šest různých návrhů na klíčové opravy. Dala se tedy očekávat velká bitva. Samo předsednictvo navrhlo zrušit funkce předsedy a místopředsedy republikové rady, a tím odstranit případné pnutí mezi radou a předsednictvem. Odpovědnost za obojí by leželo na předsedovi strany, což by v atmosféře kritiky centralismu nebylo lehké prosadit.
Nejsilnějším protinávrhem byl námět na zřízení politického grémia, které by mohlo operativně řešit závažná rozhodnutí v zastoupení republikové rady. Měli by v něm být přední funkcionáři strany podle předem schváleného klíče a samozřejmě oba předsedové, strany i rady. Z podstaty věci by však v tomto orgánu měl navrch předseda republikové rady, což by sice odstranilo případné riziko dvojkolejnosti, ale zavedlo nekompatibilní model vůči ostatním stranám, zastupovaným předsedy.
Změnu stanov však bude moci vyřešit až další sjezd, jestli ovšem bude stále vnímána potřeba. Bursík totiž nepředpokládá, že by zachování současného systému mělo vytvářet problémy: „Posláním sjezdu bylo zvolit nové orgány, a to se stalo i v případě dvaceti nových členů republikové rady. Až se rada sejde, zvolí si nového předsedu nebo předsedkyni a celý problém si zase sedne.“
Mladí a divocí.
Dlužno podotknout, že volební systém do republikové rady je nastaven tak, že preferuje vyhraněné názorové menšiny. „Přestože se na sjezdu volí dvacet členů, každý delegát má jen sedm hlasů. To nadbíhá skupinám, které mají sebekázeň a tvrdé jádro a dokážou navzájem volit jen sami sebe,“ upozorňuje člen sjezdového pracovního předsednictva Milan Bendl, „hlasy ostatních se rozvrství a spousta schopných lidí zbytečně zůstane stranou.“ Matěj Stropnický využití této volební taktiky přiznává a pochvaluje si: „Do předsednictva byli zvoleni jen Bursíkovi lidé, je dobře, že republiková rada dopadla opačně.“ Významný počet v ní získali mladí nespokojenci. Pro mnohé svědomité straníky jsou postrachem věčně rozdmychávaných sporů, ale například místopředseda republikové rady Dalibor Stráský to nevidí tak černě: „Mladí nemají zábrany prosazovat nepopulární věci. Někteří byli ještě nedávno troubou starého vedení zelených, ale to už většinou není pravda. Jejich vystupování se kultivuje,“ myslí si Stráský, „kdyby založili křídlo 'návrat ke kořenům', přidal bych se.“ Má rebel Stropnický ambice na nějakou stranickou funkci? „To zatím nepadá v úvahu, navíc do vládní strany. Musím ještě studovat a stárnout,“ míní Stropnický. Ale napadá kde co a je kvůli tomu populární. Předseda Bursík ho trochu uzemňuje: „Prostoru pro vyjádření menšinových stanovisek je ve Straně zelených víc, než je ve stranách standardem. Nicméně demokracie pracuje s většinovým stanoviskem. Jinak by strana nepotřebovala vedení a do politických kroků by mohl mluvit každý.“ Co se vedení týče, delegáti navolili Bursíkovy kandidáty spolehlivě. I ono má v podobě dvou zkušených lidí z nevládních organizací, Zuzany Drhové ze Zeleného kruhu a Martina Andera z Hnutí Duha, novou krev. Nejmladším je ovšem místopředseda pro zahraniční vztahy Ondřej Liška, který už stejnou funkci zastával za starých časů. Kontinuálně ve výboru pokračují člen výboru Dušan Lužný, místopředseda pro hospodaření, který stranu vytáhl z dluhů, Martin Tichý a první místopředsedkyně Dana Kuchtová.
