Vídeň navrhuje obdobu Beneluxu na Východě
POLITIKŮM A DIPLOMATŮM středoevropských zemí leží na stole rakouský návrh, který se na první pohled příčí zdravému rozumu. Rakousko ve své iniciativě strategického partnerství mimo jiné nabízí Česku, Maďarsku, Polsku, Slovensku a Slovinsku, že bude hájit jejich zájmy na půdě Evropské unie. Právě Rakušané přitom mají pověst národa, který se snaží rychlému rozšíření EU zabránit. Ve vztahu k České republice (a také Slovinsku) se zdá být rakouská nabídka partnerských vztahů ještě bláznivější. Jak lze dát dohromady dvě země, které vedou tak notoricky známé spory o Jadernou elektrárnu Temelín nebo Benešovy dekrety? Pouhá realita. Přesto vše nasvědčuje tomu, že tvůrci rakouské zahraniční politiky vycházejí především z reálného hodnocení situace. Navzdory předsudkům části obyvatel vídeňská ministryně zahraničí Benita Ferrero–Waldnerová připomíná, jak se Rakousku po pádu železné opony ekonomicky vyplácela spolupráce se střední a východní Evropou. „Rakousko patří k největším investorům v sousedních zemích, je na prvním místě ve Slovinsku, na druhém místě na Slovensku a na třetím v Maďarsku, prohlásila ministryně, když v únoru ve Vídni představovala iniciativu strategického partnerství. Díky novým trhům v Rakousku vznikly desetitisíce pracovních míst. Také politické problémy, kterým Vídeň v poslední době čelila, sehrály svou roli. Rakousko se loni dostalo v Evropské unii do izolace, když ostatní členské země na alpskou republiku uvalily sankce kvůli vstupu strany Svobodných Jörga Haidera do vlády. Středoevropské státy většinou tak razantní nebyly. „Nejde ale jenom o záležitost sankcí, zdůrazňuje Gregor Schusterschitz z rakouské ambasády v Praze. Poslední summit Evropské unie v Nice ukázal, jak je důležité, aby třeba menší země spojily své síly, a bránily tak svůj vliv. Rakouská diplomacie vidí ve středoevropských státech přirozené partnery pro spojenectví v rozšířené EU. Podle Schusterschitze jsou důležité také kulturní a emocionální vazby. „Máme společné historické a kulturní tradice, což zase nabízí další možnosti spolupráce, říká rakouský velvyslanec v Praze Klas Daublebsky. Opatrná reakce. Středoevropské země jsou při hodnocení rakouské iniciativy zatím opatrné. Spíše upozorňují, že Vídeň nepředložila jasné představy o tom, čím by se tato skupina zemí měla zabývat. „Nevíme přesně, jaké jsou rakouské úmysly, uvedl v rozhovoru pro týdeník EURO polský chargé d affaires v Praze Jan Stachowski. Zaznívají obavy – nejsilněji zřejmě ze Slovinska, že by Rakousko mohlo usilovat o vůdčí roli. Rakušané tvrdí, že nechtějí ostatním zemím diktovat jednotlivá témata, a proto konkrétnější diskusi nechávají na červnovou konferenci ministrů zahraničí ve Vídni. Podle jiných zemí by ovšem šéfové diplomacií měli do rakouské metropole přijet už s jasnými představami. „Pokud ministři nebudou na jednání dostatečně připraveni, mohlo by to ohrozit zajímavý projekt, domnívá se František Ružička, slovenský rada–vyslanec. Zdá se, že právě Slovensko je společně s Maďarskem vůči rakouskému návrhu zatím nejvstřícnější. Také Bratislava a Budapešť se ovšem vyslovují pro to, aby se v rámci nového uskupení především pracovalo na konkrétních projektech, a nikoli na vytváření nových institucí. „Raději bychom hovořili o zájmovém sdružení sousedů než přímo strategickém partnerství, říká Ružička. Tento kanál uvítáme. Maďarský velvyslanec Kristóf Forrai si dokáže dobře představit, že by Vídeň mohla na summitech EU v konkrétních věcech prezentovat stanoviska Středoevropanů. „Rakušané by nám mohli pomoci vysvětlovat, že Evropská unie nemusí mít obavy z přílivu pracovních sil z našich zemí, říká velvyslanec. Podle Forraiho to dokládá řada studií. Tak daleko však zatím rakouská ochota evidentně nepůjde. Vídeň naopak prosazuje přechodné období, během něhož by občané budoucích členských zemí EU měli cestu na rakouský trh práce uzavřenou. „Rakouská pomoc se ovšem může týkat i jiných věcí, dodává maďarský velvyslanec. Také Petr Ježek, ředitel odboru Evropské unie a západní Evropy na českém ministerstvu zahraničí, připouští, že rakouská iniciativa by mohla být dalším z kanálů, kterým kandidátské země přenášejí své představy do EU. Společně s dalším představitelem ministerstva – ředitelem odboru států střední Evropy Bedřichem Kopeckým ovšem připomíná, že ani na summitu v Nice nikdo nikomu nebránil, aby se zastal Česka či Maďarska. Právě tyto dvě země byly znevýhodněny při rozdělování křesel v budoucím Evropském parlamentu oproti jiným stejně velkým státům EU. České ano, ale… Bedřich Kopecký nicméně zdůrazňuje, že český pohled na rakouskou iniciativu vůbec není tak negativní, jak by se mohlo zdát z dosavadních ohlasů v tisku. Jeden z jejích možných přínosů vidí v tom, že by mohla pomoci snížit obavy obyvatel rakouských příhraničních oblastí z rozšíření EU. Petr Ježek se zase přiklání k myšlence, že podobná spolupráce více zemí může posílit důvěru také ve dvoustranných vztazích. Může tedy jít o jakousi cestu z druhé strany ke snížení napětí kolem Temelína či Benešových dekretů. Stanovisko, které již dříve prezentoval ministr zahraničí Jan Kavan, je ve svém základu podobné jako v případě jiných středoevropských zemí: Iniciativu vítáme, ale odmítáme institucionalizaci a dominantní roli jakéhokoli státu. To ovšem říkají i Rakušané. „Nechceme organizaci s vlajkou a sídlem, uvádí Gregor Schusterschitz. Proč ne dříve? Bedřich Kopecký se ovšem na druhé straně domnívá, že Rakušané se mohli již dříve mnohem více profilovat v rámci střední Evropy. „Zanedbali velkou příležitost, míní zástupce české diplomacie, který působil také na velvyslanectví ve Vídni. Připomíná, že vztahy s Rakouskem v minulosti narážely na řadu předsudků. Podobný názor má Jan Stachowski: „Proč Rakušané nepřišli s podobnou iniciativou hned po svém vstupu do Evropské unie? I polský diplomat by však viděl velkou naději v tom, kdyby Rakušané díky iniciativě začali více důvěřovat „našim státům a rozšíření Evropské unie. Také podle maďarského velvyslance je příliš pozdě na to, aby se rakouská iniciativa mohla institucionalizovat. „Máme jiné organizace, jako je visegrádské uskupení, říká Kristóf Forrai. Podobný pohled na důležitost čtyřstranné spolupráce Maďarska, Polska, Slovenska a Česka uvádí Bedřich Kopecký. Tím, že se podařilo zaktivizovat spolupráci v rámci Visegrádu, tyto státy podle něj vytvořily stabilizující faktor ve střední Evropě a ukázaly Evropské unii, že jsou schopny kooperovat. „Prokázali jsme vyšší úroveň politické kultury, míní Kopecký. I podle reakcí dalších členů skupiny V–4 je zřejmé, že Visegrád ještě stále má prioritu před dalšími regionálními iniciativami. V unii to bude jinak. Nikdo nepochybuje o tom, že země visegrádského uskupení dnes mají velmi podobné zájmy – všechny usilují o co nejrychlejší vstup do Evropské unie. Je ovšem pravděpodobné, že tam už bude vše jinak. Do jaké míry bude třeba velké Polsko v budoucí Evropě nalézat společnou řeč se svými menšími sousedy? Právě v budoucí rozšířené unii by mělo podle Rakušanů vyvrcholit navrhované strategické partnerství. Ministryně Ferrero–Waldnerová se nijak netají tím, že jejím cílem je středoevropské regionální uskupení uvnitř unie – podobné Beneluxu či skandinávskému modelu. Rakušané jsou přesvědčeni, že regionální spřízněnost a – s výjimkou Polska také podobné geografické rozměry středoevropských zemí naznačují, že zájmy těchto států budou podobné. Přesto nespoléhají pouze na to. „Všechny země nemusí být vždy zastánci stejné linie, uvádí velvyslanec Daublebsky. To podle něj neplatí ani v případě severských zemí či Beneluxu. Právě Belgie a Nizozemsko se na summitu v Nice dostaly do vzájemného sporu o vliv v evropských institucích. „Tyto země si však navykly své sporné body konzultovat, dodává Klas Daublebsky. Dvojí skepse. Tento rakouský postoj naráží na dvojí skepsi: těch, kteří zcela pochybují o možnostech regionální spolupráce v budoucí unii, a těch, kteří nevěří, že taková spolupráce může vzniknout právě na základě rakouské iniciativy. I když česká diplomacie regionální spolupráci podporuje, její představitelé upozorňují, že v Evropské unii se spíše vytvářejí koalice ad hoc – podle konkrétního problému. „Nepřeceňoval bych styčné body malých zemí, zdůrazňuje Petr Ježek. Jako příklad uvádí rozdílné zájmy členských a nečlenských zemí Atlantické aliance. „Členové NATO mají v mnohém stejné vidění společné zahraniční a bezpečnostní politiky, domnívá se ředitel Petr Ježek. Pokud by ovšem Rakousko v budoucnu potvrdilo svůj zájem o vstup do NATO, jeho zájmy by se ostatním zemím opět přiblížily. Také všechny ostatní státy pozvané na konferenci do Vídně už buď členy aliance jsou, nebo o to usilují. Rakouské diplomatické zdroje nevylučují, že Česko, Polsko či Maďarsko mohou díky svému členství sehrát v případě NATO podobnou roli „tahouna jako Rakousko v případě Evropské unie. Region zůstane. Také další středoevropské země podobně jako Česko zdůrazňují potřebu vytváření jednorázových koalic, přesto jsou přesvědčeny, že regionální uskupení neztrácí smysl. Slovenský diplomat Ružička se domnívá, že se Středoevropané skutečně mohou vydat podobným směrem jako severské státy či Benelux. Bude to však podle něj cestou přirozené spolupráce, nikoliv na základě jakékoliv direktivy. „Role regionu může být významná třeba při lákání investic, míní Ružička a jako příklad uvádí možnost společného investičního záměru pro podporu subdodavatelů. Silný zájem o využití společných kulturních a historických kořenů při realizaci konkrétních projektů vyjadřují také Maďaři a Poláci. Maďarský velvyslanec Forrai však zatím nechce příliš spekulovat o tom, do jaké míry to má být na základě dnešního Visegrádu, nebo spíše rakouské iniciativy. „Je to těžké říci, když ještě přesně neznáme obsah rakouského návrhu, uvádí Forrai. Polská a rakouská otázka. Polsko, tradiční zastánce regionální spolupráce, je ve vztahu k rakouské iniciativě v nejméně jasné pozici. Podle některých původních představ ve Vídni nemělo být ke spolupráci vůbec přizváno. O důvodech není pochyb – řada Rakušanů se domnívala, že polské zájmy v EU budou příliš odlišné. O to, že Polsko nezůstalo stranou, se podle diplomatických zdrojů do značné míry zasloužili Češi, kteří „dali najevo své podivení . Rakouský velvyslanec Daublebsky nicméně tvrdí, že ministryně Ferrero–Waldnerová byla na rozdíl od jiných rakouských politiků vždy pro polskou účast. Sám Daublebsky zdůrazňuje, že kulturní a historická spřízněnost se týká i Polska. Ať už bude odpověď na „polskou otázku jakákoliv, o osudu iniciativy z Vídně bude rozhodovat především „rakouská otázka . Rakouská iniciativa je dílem politických realistů – tvůrců tamní zahraniční politiky. Vše nasvědčuje tomu, že pozice těchto lidí v Rakousku sílí, zatímco Haiderovi Svobodní se zdají být slabší než dříve. Středoevropská spolupráce s Rakouskem má šanci v případě, že se tento trend potvrdí.
