Má milostný život vrcholných politiků a manažerů zůstat tabu?
Odborový předák Jaromír Dušek v rozhovoru pro Lidové noviny ze 6. března (viz str. 24) sice tvrdí, že se nechce nikoho dotknout, „ale heterosexuálové spolu tolik nedržej jako homosexuálové“. Brizance veřejné odezvy ho jako osobu soukromou okamžitě usvědčila z chabého odhadu a nízké sociální inteligence.
Jeho prohlášení má dle psychologa Slavomila Hubálka opačný efekt, než zamýšlel: „Diskreditoval sám sebe a ve vztahu k napadeným se zvedla vlna solidarity. Ukázalo se, že homosexualita nemůže v Česku sloužit k diskreditaci. A to je dobře.“ Jiří Kraus, který na Fakultě sociálních věd UK přednáší teorii veřejného diskurzu, navíc upozorňuje na manipulativní sílu jazyka: „Lidé si řeknou, že to asi neměl takhle říkat, ale buzeranti jsou to stejně. A v tom je malér!“
Jako osoba veřejná Dušek narušil veškeré normy komunikačních situací. V jejich nejvyšší rovině, v oficiálním vyjádření, kdy celý národ čekal alespoň náznak informace, zda vlaky pojedou, nebo nikoli, vypálil odstředivý projektil.
Lze protestovat proti tomu, za jakých okolností Dušek na „vytváření mocenských a ekonomických struktur“ ve zmíněných institucích upozornil. I proti tónu, jak to učinil. Neobjevil však Ameriku. To, že se homosexuálové obklopují lidmi z vlastní komunity, je zhruba stejně skandální, jako že si absolvent Harvardovy univerzity přivede do firmy bývalého spolužáka. Homosexuálové se scházejí, mají své obchody, módu, časopisy. Otázka, zda jsou, či nejsou zmínění prominenti homosexuálové, není vůbec relevantní. Nabízí se však jiná. Je zřejmé, že sexuální – partnerské, chcete-li – vztahy vrcholných politiků či manažerů státních podniků nejsou ryze soukromou záležitostí, neboť patří k oblíbeným prostředkům vydírání. Kontrola, zda nejsou lidé protežováni na základě intimních vztahů namísto odborné způsobilosti, je legitimní. U heterosexuálů se to děje, a nikoho to nepobuřuje. Lze však po prominentech žádat veřejný coming-out? Přiznání homosexuální orientace pro ně sice nemusí být problémem ve vztahu k veřejnosti, ale v nejužší rodině nezřídka bývá.
Zahraniční příklady dokazují, že homosexualita již nemusí znamenat veřejné minus, a lze na ní dokonce vybudovat úspěšný politický marketing. Berlínský primátor Klaus Wowereit jako první vrcholný německý politik veřejně prohlásil: „Jsem gay. A to je v pořádku.“ S coming-outem přišel během primátorských voleb v roce 2001, protože hrozilo, že jeho homosexualita bude v předvolebním boji zneužita.
Starosta Paříže Bertrand Delanoë se k homosexualitě přihlásil v roce 1998, kdy byl významným komunálním politikem a senátorem. Britský labouristický politik a evropský poslanec Michael Cashman uzavřel v roce 2006 registrované partnerství s Paulem Cottinghamem, který jako jeho osobní a účetní asistent pobírá od Evropského parlamentu ročně 30 tisíc liber. Nejdál je zatím Island. Loni v únoru se stala jeho premiérkou oblíbená lesbická politička Johanna Sigurdardottirová.
Zda by byla namístě také větší otevřenost českých prominentů je otázka, která zůstane viset v prostoru i poté, až po Duškově excesu neštěkne pes.
(Lámat jako komentář do podvalu)
Komentář
Žaluji!
Homofobní výroky předsedy Svazu odborářů služeb a dopravy Jaromíra Duška, kterými překročil veškeré meze slušného chování, nás v týdeníku EURO nenechávají klidnými. Jako demokratické médium kategoricky odmítáme rétoriku, kterou se diskvalifikoval ze slušné společnosti.
Jako obvykle jsem v průběhu minulého týdne absolvoval sérii různých pracovních schůzek. Nejzajímavější však byla s vysoce postaveným státním úředníkem v oblasti dopravy. V momentě, kdy jsme zasedli k pracovnímu jednání v jedné z pražských kaváren, se ozvalo na jeho adresu v reakci na Duškova vyjádření od vedlejšího stolu se smíchem: „Prý jste tam na té dopravě všichni bukvice.“ Nechci komentovat intelektuální úroveň těch, kdo to pronesli, nicméně jsem si v tu chvíli jasně uvědomil nebezpečí tohoto „českého hospodského hihi, haha“. Toto téma však není ani trochu vtipné. Až budou za pár let do našeho Parlamentu pochodovat poslanci v kanadách a s vyholenou hlavou, smích nás všechny přejde.
V roce 1898 uveřejnil spisovatel Émile Zola otevřený dopis tehdejšímu prezidentovi francouzské republiky, ve kterém apeloval na propuštění vězněného Alfreda Dreyfuse. Vrcholu se tím přiblížila takzvaná Dreyfusova aféra, během níž byl tento židovský důstojník francouzského generálního štábu na základě zfalšovaných důkazů neprávem obviněn ze špionáže pro Německo. Dovolím si dnes od Zoly vypůjčit titulek tohoto komentáře i část jeho osnovy.
Ministr dopravy ČR Gustav Slamečka na tiskové konferenci 8. března k tomuto tématu trefně citoval: „Když se na vlivná místa dostanou homosexuálové, nevybírají si podřízené podle jejich schopností, ale podle toho, zda jsou také homosexuálové. Kdyby se jim takovým způsobem podařilo dosáhnout vlivu, byl by záhy celý stát v rukou těchto stvůr a jejich milenců.“ Připadají-li vám tyto výroky podobné tomu, co říká Jaromír Dušek, nemýlíte se. Jde však o výroky Adolfa Hitlera a Heinricha Himmlera. Paralela nikoli náhodná. Ba co víc varující, neb přesně takhle v Německu končila Výmarská republika. Co bylo dál, známe dobře z učebnic dějepisu.
Oceňuji reakci premiéra Jana Fischera, který Duškovu rétoriku odsoudil prakticky okamžitě po vydání jeho rozhovoru v LN. Postrádám však k tomuto tématu stanoviska některých dalších našich nejvyšších ústavních činitelů, od kterých bych k jeho výrokům čekal rozhodná vyjádření. Duškovy argumenty si snad ani nezaslouží pozornost a čas české justice, a omezím se tedy v souladu s Émilem Zolou aspoň na žalobu morální. Proto touto cestou žaluji:
• v prvé řadě samozřejmě Jaromíra Duška za jeho zcela neakceptovatelné nacistické výroky, dále však:
• Daniela Kaisera, redaktora LN, který rozhovor s Duškem vedl, za to, že po tomto skandálním vyjádření rozhovor neukončil;
• redakci LN za to, že ačkoli rozhovor s Duškem uveřejnila v podobě, v jaké jej odvykládal, nedoprovodila jej odpovídajícím komentářem;
• společnost Ringier ČR, vydavatele deníku Blesk, za to, že na webovém serveru blesk.cz dala prostor k prezentaci „fóru“ v podobě instruktážního videa Jaromíra Duška, „jak správně zvedat na zem spadlou tužku“ (smysl samotného videa ponechávám bez komentáře).
Žijeme v demokratické České republice v roce 2010. Pokud jsme se tedy skoro 21 let po sametové revoluci dopracovali do situace, že výroky Jaromíra Duška někomu připadají vtipné, či jiným dokonce na místě, redakce našeho týdeníku považuje takový stav za alarmující. Jistě není na místě žádná pozitivní diskriminace. Nemůžeme však dovolit, mimo jiné kvůli generacím, které přijdou po nás, aby kdokoli svévolně používal takovou rétoriku. Zaznamenal jsem spekulace, že Jaromír Dušek měl ambice kandidovat do Senátu. Teď jistě může – za nástupce Dělnické strany.
Joseph Goebbels, dlouholetý ministr propagandy třetí říše, by se radostí nad Duškovými slovy v hrobě obrátil. Naštěstí válečný zločinec Goebbels žádný hrob nemá, neboť jeho ostatky byly vysypány do Labe. O to vhodnější mi připadá uzavřít svůj komentář citátem Bruna Jasieńského, polského básníka, který nešťastnou dobu třicátých let 20. století zažil: „Nebojte se svých nepřátel, v nejhorším vás mohou zabít. Nebojte se ani svých přátel, v nejhorším vás mohou zradit. Bojte se však lidí lhostejných, neboť při jejich přihlížení a tichém souhlasu se děje vražda i zrada.“
István Léko
šéfredaktor týdeníku EURO
