Ideální místo, kde si aktuální dvoupětkové výročí připomenout, leží na okraji Panenských Břežan. Vedle chátrajícího dolního zámku, v němž bydlel Reinhard Heydrich, chřadnou i domy a haly po Výzkumném ústavu kovů. Přestože se dovnitř nikdo kromě hlídače bez svolení insolvenčních správců nedostane, pohled skrz děravý plot stačí. Interiéry a knihovny plné brožurek vydaných v 70. letech vracejí člověka do minulosti.
A právě tady se v polovině letošního března odehrál ještě dokonalejší návrat do historie. „V areálu je plno chemie, která potřebuje zlikvidovat. Proto když jsme narazili na dvacítku beden, ani jsem je nechtěla otevřít. Bála jsem se, co na nás zase vyskočí,“ popisuje insolvenční správkyně Barbora Novotná Opltová. Nakonec ale do krabic nahlédli a začali kontrolovat jejich obsah. „Pak jsme na sebe s kolegou patnáct minut koukali a začal nám běhat mráz po zádech,“ vybavuje si.
O okolnostech procesu s Rudolfem Slánským čtěte více:
Hledání Jidáše. Výběr Rudolfa Slánského coby hlavního stranického padoucha měl logiku
Netrvalo dlouho a historici potvrdili domněnky. Jde o záznamy z vykonstruovaného procesu s Rudolfem Slánským, kdy komunisté popravili jedenáct ze čtrnácti obviněných. Nález je o to cennější, že poslední zmínky o tomto filmovém materiálu v archivech pocházejí z 9. dubna 1962. Tehdy měly být převezeny do pražské budovy Ústředního výboru KSČ, dnešního sídla ministerstva dopravy. Od té doby je nikdo neviděl. Tedy až na jednoho úředníka ministerstva zahraničního obchodu.
Dvě avie
Václav Hlásek nemá s přivítáním novinářské návštěvy ve svém domě problém. Bydlí na okraji Panenských Břežan kousek od zbytků pradávných jabloňových sadů. I tady, v dnes už neexistující garáži, prý několik let skladoval „bedny se Slánským“. Hláskova verze příběhu začíná po revoluci. „Tehdy jsme s několika kolegy z ministerstva zahraničního obchodu založili společnost Impuls International a dělali spoustu privatizačních projektů - firmám jsme například připravovali finanční a organizační schémata,“ říká.
Jedním ze zákazníků se stala i KSČ, která řešila proměnu do KSČM a přesun své centrály do dnešního sídla v ulici Politických vězňů. I když se nakonec Hláskova firma s komunisty na kompletní zakázce nedohodla, splnila prý několik menších úkolů. Jedním z nich podle Hláska bylo i vyklizení sklepů budovy v ulici Politických vězňů, kam se měl přesunout archiv z bývalého ústředního výboru.
Na jasném čele lehký stín: Stalina i Gottwalda odvezli na lafetě
„A tak jsem najal dvě avie a několik študáků, aby to udělali,“ vysvětluje Hlásek s tím, že podle domluvy s KSČM nepotřebné věci vyhodil a utržené peníze za prodané věci si nechal. „Najednou mi ti brigádnicí volají, že našli nějaké divné bedny,“ pokračuje Hlásek. Přijel proto za nimi a zjistil, že jde o zapečetěné dřevěné krabice, z nichž u dvou prý vosková známka chyběla. Všech dvacet krabic si nechal odvézt domů, kde dva nezajištěné boxy prozkoumal. „Objevil jsem v nich pětatřicetimilimetrové acetátové filmy po dvaatřiceti obrázcích. Pod lupou jsem zjistil, že jde o negativy dokumentů. Ptal jsem se proto na sekretariátu KSČM, co s tím mám dělat, ale nechtěli to, všechno prý musí pryč,“ přibližuje Václav Hlásek, jak se měl stát vlastníkem citlivého záznamu.
Všechny krabice - dohromady váží téměř dvě tuny - od 90. let skladoval ve své garáži. Když začal pracovat pro břežanský Výzkumný ústav kovů, převezl prý po roce 2000 všechny krabice do nevyužívaných kanceláří přímo v laboratorní budově. V době, kdy se začala zhoršovat ekonomická situace firmy, a chátrajícími střechami do budov zatékalo, Hlásek prý nejdřív přesunul historické artefakty z kanceláří na chodbu a nakonec na betonovou podlahu plechové haly, kde podle jeho slov vlhkost nehrozila. A právě tam bedny s poškozenými záznamy nalezla Barbora Novotná Opltová.
Pana Hláska neznáme
V tomto momentě vyprávění Václava Hláska končí. Jenže jeho slova vyvolávají spoustu otázek. Jediné, na čem se s ním bývalí zaměstnanci Výzkumného ústavu kovů shodují, je fakt, že nikdo tolik citlivou dvoutunovou zásilku nemohl „schovat“ do břežanských kanceláří hned po pádu komunismu.
Proč se ovšem Hlásek téměř třicet let staral o hnijící materiál, o kterém navíc věděl, že je extrémně hořlavý? „Mně bylo blbé to vyhodit,“ reaguje. V garáži u domu mu prý bedny nepřekážely, a když je potom převezl do výzkumáku, nikomu to nevadilo.
Zachránce jsem já! Václav Hlásek tvrdí, že dvacet beden zachránil před zničením. Nemá pro to ale žádný důkaz – stejně jako nemůže dokázat to, že jeho úkolem nebylo vzácné záznamy po revoluci zničit.
Další nejasnosti vzbuzují Hláskovy záměry se záznamy. Dnes tvrdí, že se delší dobu se svými kolegy snažil žádat firmy a investory o peníze, aby se mohl pustit do záchrany cívek. Ověřit jeho slova nejde, nechce prozradit, u koho konkrétně finance sháněl.
Stejně tak nelze zkontrolovat ani jeho slova o tom, že se o záchraně materiálu snažil jednat s filmovým archivem. „Oslovili jsme x lidí, ale pokaždé, když jsme jim řekli, že je to hořlavý materiál, nechtěli s tím nic mít,“ tvrdí Hlásek. Žádné dokumenty ani jména archivářů nemá. „Ukazoval jsem to i panu Motlovi, ten se na to podíval a hned řekl, že jsou to snímky z procesu s Miladou Horákovou, které už všichni znají,“ pokračuje Hlásek.
Týdeník Euro proto publicistu Stanislava Motla oslovil. Bleskově ale odmítl, že by se měl někdy s Václavem Hláskem sejít, natož aby si prohlížel jeho negativy.
Čtěte esej: Dobrou chuť, soudruzi
A stejně nad slovy bývalého úředníka komunistického ministerstva zahraničního obchodu kroutí hlavou i další. „Veškerou příslušnou dokumentaci z minulosti jsme odevzdali Národnímu archivu ČR. Pro tvrzení pana Hláska, kterého neznáme, nedisponujeme sebemenším faktickým pozadím,“ distancuje se Robert Kvacskai, mluvčí KSČM.
Navíc je velmi podivné, že Hlásek měl bedny nalézt ve sklepě budovy v ulici Politických vězňů. Patřila Československým státním drahám a komunistická strana ji koupila až po listopadové revoluci.
Že pravdivé nemusí být ani Hláskovo vyprávění, jak bedny chránil ve třech temperovaných a větraných kancelářích Výzkumného ústavu kovů, dokládá rozhovor s Ludvíkem Vaňharou. Dlouhodobě působil v představenstvu firmy A-Metal, jíž zmiňované místnosti patřily. „Poprvé jsem se to dozvěděl před dvěma dny z médií, nic takového jsem doteď netušil,“ říká Vaňhara.
V kachlíkárně to nebylo
Historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů rovnou upozorňuje, že povídání Václava Hláska je potřeba brát s velkou rezervou. Slova úředníka ministerstva zahraničního obchodu, jenž je v dokumentech Archivu bezpečnostních složek veden jako důvěrník StB, považuje za absurdní. „Je to na pátrání. Kdo všechno o těch materiálech věděl? Jak se dostaly do Panenských Břežan? Kdo je předal těm lidem, kteří je posledních třicet let střežili?“ pokládá Blažek řečnické otázky.
Obsah beden už zkoumají odborníci v Národním filmovém archivu.
Do kauzy se i proto zřejmě vloží Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Jeho ředitelka Eva Michálková týdeníku Euro napsala, že nejdřív musejí nález prostudovat historici a až na základě jejich práce může začít prověřování.
Mezitím čeká titěrná práce i specialisty Národního filmového archivu. Podle prvních ohledání jsou více než dvě třetiny objevených materiálů napadené plísní. Záchrana bude poměrně drahá, archiváři potřebují rychlou finanční injekci od státu. Jenže současná vláda v demisi dosud o věci vůbec nejednala a podle mluvčí Barbory Peterové zatím kabinet o potřebě záchranné operace pro snímky ani nic netuší.
Přesto ale všichni z archivu věří, že bedny nakonec vydají velký poklad a Česká republika konečně získá kompletní záznam z vykonstruovaného procesu, kdy KSČ pod dohledem vyšetřovatelů z Moskvy pro výstrahu popravila několik svých členů.
Proces s protistátním spikleneckým centrem |
---|
Vykonstruovaný politický proces se čtrnácti obviněnými v čele s Rudolfem Slánským, generálním tajemníkem ÚV KSČ, odstartovalo zatýkání a vyslýchání na konci roku 1949. Samotné řízení probíhalo od 20. do 27. listopadu 1952, hlavním prokurátorem byl Josef Urválek, na vše od počátku dohlíželi sovětští „experti“ na monstrprocesy. Jedenáct obžalovaných bylo popraveno v noci na 3. prosince 1952 a jejich popel rozprášen za Prahou, tři další dostali doživotí. KSČ pak odsouzené rehabilitovala natřikrát, definitivně na jaře 1968. Rok poté umírá Urválek, který až do března 1963 předsedal československému Nejvyššímu soudu. Záznam procesu se našel až nyní. |
Jediným dostupným artefaktem je dnes totiž pouze několikahodinový rozhlasový záznam ze soudní síně, který v Mnichově zachytil odposlech Svobodné Evropy a skončil v knihovně amerického Kongresu, odkud jej získal Český rozhlas. Objev z Panenských Břežan představuje přelom. To ví i Vladimír Opěla, emeritní ředitel Národního filmového archivu. Po záznamu procesu začal pátrat hned po revoluci. „Režisér Elmar Klos mi říkal, že ten materiál viděl v kachlíkárně (hlavním sídle StB v pražské Bartolomějské ulici - pozn. red.), ale v lednu 1990 už to nebylo ani v archivu KSČ,“ vybavuje si.
Otázkou zůstává, jak do celé věci promluví Václav Hlásek. Považuje se za vlastníka záznamů - i když k tomu nemá jediný dokument - a chce s archivem vyvolat jednání. Potěšilo by ho, kdyby se o něm mluvilo jako o tom, kdo po revoluci záznam zachránil. Proces s Rudolfem Slánským tak pětašedesát let po popravě znovu ožívá.
Lidé tomu nerozumějí
Jedním z jedenácti popravených byl v prosinci 1952 i Rudolf Margolius, náměstek ministra zahraničního obchodu. „Přemýšlím, jestli budu mít sílu podívat se na ten záznam,“ říká dnes jeho syn Ivan.
Co pro vás znamená, že byly konečně objeveny záznamy procesu s Rudolfem Slánským i vaším otcem?
Lidé dneska nerozumějí tomu, co se tehdy stalo, nikdo jim to nevysvětlil. Měla by se z toho ale udělat velká mezinárodní věc.
Vy sám se na snímky podíváte?
Trvalo mi šest měsíců, než jsem se odhodlal poslechnout si výslech mého otce vysílaný v rádiu, který Český rozhlas získal z knihovny amerického Kongresu. Teď přemýšlím, jestli budu mít sílu podívat se na ten záznam. Nevím, jestli by s tím můj otec souhlasil. Vyšetřovatelé je zdrogovali.
Chápete, proč tehdy žalobci do procesu zavlekli i vašeho otce?
Lidé říkají, že byl vysoký stranický činitel, a hází všechny na jednu hromadu, což není pravda. Byl pouze řadový člen KSČ. Na ministerstvu ale dělal obchodní smlouvy s kapitalistickými zeměmi, což se Sovětům nelíbilo.
Máte na něj nějaké vzpomínky?
Byly mi čtyři roky, pamatuju si jej jako dost zaneprázdněného člověka. Matka jej viděla naposledy 2. prosince 1952, mluvila s ním krátce před popravou.
Žijete ve Velké Británii, proč jste se po roce 1989 nevrátil do Česka?
V roce 1966 jsem musel z Československa odejít. Jako studentovi architektury mi bylo řečeno, že po škole stejně půjdu k lopatě. Tady mám pět dětí a manželku. Také se mi nelíbí, co se teď děje v Česku. Navíc nikdo není ochotný omluvit se za smrt mého otce. Naposledy jsem žádal prezidenta Miloše Zemana, ale jeho kancléř Vratislav Mynář odmítl.
Čtěte také: