Mám takovou zkušenost, že nejlíp si zapamatujete místo nad ránem, když vám z otevřeného okna přicházejí zvuky do probouzení.
Východní pobřeží Spojených států někde u vody je neodmyslitelně spojeno divným chrčením doprovázeným trylkem od vlhovce červenokřídlého, Austrálie se probíjí hlasy flétňáků a papoušků lori. Celá Indie včetně Srí Lanky vás probudí kukačkou „koel“, asi v kombinaci s alexandry malými, hlučnými papoušky, kteří odlétají z nočního shromaždiště těsně po úsvitu. Jsou to natolik typické zvuky, jako je v Česku hrdlička nebo kos, zapamatujete si je. Každý, kdo to zažil, ví, že to tak je.
A teď si představte, že spíte u otevřeného okna blízko parku, a ty zvuky jsou divně promíchané. Slyšíte tam kosy, ale také papoušky alexandry, a do toho hovor lidí snad v bengálštině, možná tamilštině, ale rozhodně ne v ničem, čemu rozumíte. Kde jste, když se do toho mísí mořští racci?
Welcome to London. Opravdu vás nebudu unavovat postbrexitovými náhledy, ale po týdnu pobytu soudím, že Londýn je pořád na místě, pořád freneticky aktivní, a pořád je to ohromná aglomerace malých komunit, které si žijí po svém.
Přečtěte si další komentáře autora:
Neoliberalismus jako „přeprodané“ zboží
„A hádam aj volačo vypijeme.“ Vzpomínky na dělení federace jako návod na Brexit
V Tower Hamlets blízko Victoria Parku, s opravdu silnou bangladéšskou komunitou, a největší závislostí na sociálních dávkách v celé Británii, je tahle kombinace zvuků nejen možná, ale také typická: nejen lidé, ale i ptáci jsou namíchaní, už několik desítek let, na východě Londýna, do pozoruhodné směsice.
Do toho přichází „gentrifikace“ z City, jako už několikátá vrstva etnické geografie na stejném území za posledních sto let, takže máte vedle sebe komunální byty s ženskými v čádorech, a hipsterskými multietnickými komunitami, které se postupně prosazují se svými kavárnami, a drahým bydlením v novostavbách, kde padesátimetrový třípokoják stojí půl milionu liber. Pro našince je to trochu stresující, ale nesmírně barevné.
Můj starší syn žije v Hackney, sousední čtvrti přes Victoria Park, mimochodem pozoruhodné kombinaci černochů z Karibiku a západní Afriky, kteří chodí ve svých „kente“, a míchají se s ortodoxními židovskými Chasidy s pejzy a klobouky. Jamajčani běžně hulí marihuanu i ve výtahu, zatímco ve vedlejším baráku jedou v tóře od večera do rána. A propos, syn žije v jednom bytě s dvěma Australankami, z nichž jedna je z Indonésie, ale je Číňanka, po předcích „Hakka“, z provincie Fu-ťien. Obě jsou kámošky jeho přítelkyně, která sice žije v Canbeřře, a je to Řeko-Skotka, což ještě neznamená, že to on-line nemá vše pod kontrolou…
Obchody a služby na ulici nediskriminují a nabízejí etnické potraviny v neuvěřitelně eklektické směsici od těch konžských, přes jamajské, turecké, kurdské, polské, rumunské- vše v původní kvalitě, od přímých dodavatelů. Jinde by se vraždili, tady jsou v pohodě.
Jel jsem s Rumunem na letiště, z Bacau, z rumunského Moldavska. Říkal mi, že rok dělal pro firmu, o níž si myslel, že jí řídí Indové, ale oni to byli Srílančani. Říkal jsem mu, že Srílančan je buď Sinhálec, anebo Tamil, a že to tam hodně řeší, poněvadž tam kvůli tomu měli hroznou občanskou válku. Tenhle detail fakt nepostihl, ačkoli to byl evidentně inteligentní člověk. Připustil, že si sice líp rozumí s bílými, ale že taky zjistil, že to nejsou Angličani, ale Irové…Na tom jsme se shodli, že s Iry je snadnější se skamarádit než s Angličany. O tom nemohlo být nikdy sporu, to je celoživotní zkušenost, že Kelti jsou jako my.
Před námi v letadle do Prahy seděla vzorná indická rodina, táta s mámou a čtyři děti, včetně jedné opravdu filmově „bollywoodsky“ krásné dcery. Měli akcent, a měli ho i děti, což je neklamné znamení, že jste přistěhovalec. Podvést se to nedá; ačkoli si zakládám na své angličtině, moje dítě se za mně ve školce v Americe stydělo, protože malí spolužáci poznali okamžitě, že mluvím „divně“, i když vypadám „stejně“. Indové nevypadají stejně ani náhodou.
| Přečtěte si, jak se v turismu točí peníze Ztraťte se. Kam jet, když už jste všude byli?  |
Indického otce jsem se v rámci přátelské cestovatelské konverzace zeptal, jestli je to jejich první návštěva Prahy a jestli jsou z Dillí nebo z Bombaje. Řekl mi, že je z Ahmadabádu, ale že žijí v Americe, a že je to jejich první návštěva. Co jsem mu mohl odpovědět? „You gonna love it. Just like Disneyland, only real.“
Globální na Praze není to, že je tam čekala neteř, která tady bůhvíproč studuje MBA, nikoli techniku nebo medicínu. Přitom bych si strašně přál, aby přijeli kvůli českým školám. Aby jednou pražský zvuk, ty tramvaje a černí kosi zároveň, byli vrytí do paměti lidí, kteří rozhodují. Žádoucí, nezaměnitelný a jediný na světě, když se probouzíte. There is no sound like Prague in the morning.
