Ti lidé v ulicích měst a městeček na severu Čech prostě dnes mají už plné zuby toho, že ten, koho krmí, je zcela bezostyšně kouše do ruky
Stávají se z Čechů xenofobní rasisté, když ve Varnsdorfu či Rumburku vyrazí jinak slušní a spořádaní lidé na protiromské demonstrace a pokřikují „cikání do práce!“ a jiná hanlivá hesla? Má pravdu ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, když varuje před množícím se extremismem a říká, že kdyby se objevil v Česku nějaký Haider, tak „pánbůh s námi“?
Pokud bychom měli na tyto otázky odpovídat kladně, tak bychom se asi dostali do rozporu s realitou velmi liberální a svobodomyslné české společnosti, jejíž averze k menšinám obecně je dost marginální záležitostí. Jak nakonec velmi přesvědčivě doložila veřejná diskuse kolem pražského pochodu homosexuálů. Ale život je změna, a pokud nečinnost státu, nebo spíše jeho trvání na chybných předpokladech podstaty konfliktu bude trvat, může se výrazně proměnit i česká většinová společnost.
Ve skutečnosti události ve Šluknovském výběžku jsou totiž projevem sociálního konfliktu a výsledkem frustrace z bezmocnosti terorizované majority, jíž státní aparát není schopen zajistit elementární ochranu osobnostních a majetkových práv. Jestliže se standardní politické strany a jimi řízený státní aparát nepokoušejí tuto frustraci řešit a odstranit její příčiny, teprve potom mohou dostat šanci různí extrémisté, jak naznačují třeba volební výsledky v posledních komunálních volbách v Litvínově s jeho pověstným sídlištěm Janov.
Je určitě nesporné, že podivnými kšefty komunálních politiků a developerů dochází dost často k vytváření problémových romských ghet. Je jistě pravdou, že nedostatek pracovních míst pro nekvalifikovanou pracovní sílu přispívá k sociálnímu vyloučení velké části Romů. Je však úplně stejnou pravdou, že i kdyby těch pracovním míst byl dostatek, tak by jich většina zůstala neobsazena, protože sociální systém poskytuje právě v regionech, jako je Šluknovsko, takový příjem, že vykonávání této nekvalifikované práce se fakticky těm lidem nevyplatí. A setrvávání na dávkách znamená, že další generace nemá nejmenší šanci získat ty nejelementárnější pracovní návyky a vykonávání jakékoli práce je pro ni v podstatě nepřijatelné. A nicnedělání je matkou i otcem naprosté většiny lumpáren, jak věděli už dávno naše babičky.
Je ale také nespornou pravdou, že neschopnost policie a justice postihovat drobnou kriminalitu mladistvých z problémových komunit vede k tomu, že závažnost těchto činů roste a vyvolává vážné obavy a tomu odpovídající reakci postižených.
Lze se divit reakci varnsdorfských, jejichž pracovní příjmy se od výše sociálních dávek příliš neliší? Jak asi mohou reagovat na prohlášení různých expertů sociálního začleňování na téma „když mají málo peněz, tak prostě musí krást“?
Teprve když i kovaní ochránci sociálně vyloučených menšin pochopí, že to, co se děje, má příčinu na obou stranách mince, bude možné hledat cestu ven. A na té cestě musí být jak cukr, tak bič. A toho biče nemůže být málo.
Je nutné těm lidem bez budoucnosti nějakou budoucnost pomoci hledat, včetně pracovního uplatnění. Ale také tvrdě a s vážnými důsledky vyžadovat využití šance, kterou ten člověk dostane. A rovněž tvrdě postihovat každý přešlap přes jasná a srozumitelná pravidla poskytované pomoci. Prostě ti lidé mohou dostat koláč, ale teprve tehdy, až pochopí, že bez práce, žádné koláče nejsou, nebyli a nebudou. To je jediná možná a funkční podstata jakékoli koncepce sociálního začleňování jakékoli skupiny lidí. Jakýkoli příjem od státu musí být podmíněn nějakou pracovní aktivitou nebo alespoň jasnou ochotou k témuž. To je ona vzývaná sociální spravedlnost a správná podoba solidarity. A není nic rasistického a neslušného toto nahlas říkat a dožadovat se takové politiky.
Ti lidé v ulicích měst a městeček na severu Čech prostě dnes mají už plné zuby toho, že ten, koho krmí, je zcela bezostyšně kouše do ruky. Nechtějme, aby se našel někdo, kdo jim poradí, že v takovém případě mají sami vzít do ruky hůl. A ani to nemusí být někdo tak schopný a charismatický jako Jörg Haider, kterého se obává Karel Schwarzenberg.
