Kdo se chce posmívat ratingovým agenturám, dostal nedávno od Standard and Poor’s (S&P) hezký dárek. V textech zdůvodňujících zhoršení ratingu pro Itálii, Španělsko, Portugalsko, Slovensko, Slovinsko, Maltu a Kypr a odebírající prestižní „tříáčkový“ stupeň Francii a Rakousku se opakují celé identické pasáže. Například rating pro Slovensko se od toho slovinského liší ve dvou odstavcích pouze slovy „view“ a „opinion“, které český překlad navíc nezachytí.
Tím ale legrace končí. Ze sedmnáctičlenné eurozóny ponechal S&P stabilní výhled jen Německu a Slovensku, ve Francii ztráta nejvyššího ratingu dále podkopala šance Nicolase Sarkozyho v prezidentských volbách. V Rakousku se klade vina za snížení ratingu vysoké angažovanosti tamních bank v Maďarsku. Německé uspokojení kazí představa financování eurovalu (EFSF), jehož rating se snížil na AA+. Kancléřka Angela Merkelová ostatně preventivně vyhlásila, že „nikdy netrvala na tom, že EFSF musí mít zrovna AAA“.
Kdo si však přečte celkové zdůvodnění S&P pozorně, nemá se nad čím pohoršovat, tedy pokud není politikem některé z postižených zemí. Hodnocení výsledků prosincového summitu Evropské unie z pera S&P, že „… je připouštěna pouze část příčin současné krize, tedy fiskální nezodpovědnost na okraji eurozóny … Podle našeho názoru jsou stejně důležité vnější nerovnováhy a rozdíly v konkurenceschopnosti…,“ musí znít čtenářům Eura velmi povědomě. Koncem loňského roku jsme opakovaně konstatovali, že situaci v eurozóně lze řešit jednak rychlým přechodem na fiskální federalismus, který je politicky nepřijatelný. Druhou možností bylo vydávání solidárně ručených eurobondů, což je rovněž nelétavý pták. A konečně třetí alternativou byla kombinace masivních intervencí Evropské centrální banky, která by musela vystupovat jako věřitel poslední instance (což a priori odmítají například Němci), a fiskální expanze na severu Evropy (což se také neděje) při současné restrikci v periferních zemích. Ty musejí nejen šetřit, ale hlavně hlubokými strukturálními reformami vytvořit prostor pro zvýšení konkurenceschopnosti.
To, co bylo na summitu v hrubých obrysech dohodnuto, tedy společná koordinace hospodářské a rozpočtové politiky a fiskální pravidla zakotvující nejvyšší přípustné strukturální deficity, jsou sice hezké a potřebné věci, nicméně nejsou adekvátní odpovědí na současné nerovnováhy v eurozóně. Ani oslí můstek v podobě půjček MMF pákujících zdroje eurovalu není ničím více než oslím můstkem, navíc dočasným. V S&P možná příliš rádi používají klávesové zkratky Ctrl–C a Ctrl–V, ale to je tak všechno, co jim lze na margo zdaleka ne poslední vlny snižování ratingu v Evropě vytknout. Pakliže eurokomisař Olli Rehn označil agenturu S&P za „nástroj amerického finančního kapitalismu“, měl asi méně bystré jitro.
