Ratingová hysterie nabírá na obrátkách. Před dvěma týdny připravila agentura Standard & Poors o nejvyšší rating Francii. Pak o nejlepší známku přišel i záchranný fond eurozóny...
Foto: Miloslav Hamřík
Teď vyhrožuje agentura Moody’s, že zhorší hodnocení úvěrové důvěryhodnosti řady velkých světových bank. Politici běsní a hledají původ tohoto spiknutí. Neboť obecně by mělo platit, že nižší rating znamená i dražší půjčování na finančních trzích. Zadlužené státy tak musí najít v rozpočtech více peněz na placení úroků.
A teď zpátky na zem. To, co se stalo Francii nebo záchrannému fondu, vlastně nic neznamená. Pravděpodobnost, že stát s nejvyšším ratingem AAA zbankrotuje, se v podstatě rovná nule. Stejná pravděpodobnost u státu, který má o stupeň horší rating, se také v podstatě rovná nule. Takže viděno střízlivýma očima investora, agentura S&P vlastně nic závratného neřekla.
Konec konců když loni v létě přišly o nejlepší hodnocení Spojené státy, cena jejich dluhopisů neklesla. Naopak, hledí se na ně pořád jako na bezpečný přístav, kam zaparkovat nepotřebný kapitál. Jestli mají USA tři „áčka“ nebo jenom dvě s plusem, nehraje žádnou roli. Záchranný fond eurozóny navzdory snížení ratingu neměl vůbec žádný problém s prodejem dluhopisů.
Z toho je vidět, že slavné ratingové agentury nejsou tak mocné, jak se jim často přisuzuje. Možná i proto, že po poslední finanční krizi, v jejímž rozpoutání měly svým způsobem prsty, jejich soudy berou investoři s rezervou.
Problém je, že média a politici berou ratingovou známku jako všeříkající vysvědčení. Rozhodně se interpretuje a servíruje lidem lépe než třeba kurzy CDS či výnosy dluhopisů. Pak je jasné, že každé zhoršení hodnocení důvěryhodnosti vyvolá vlny minimálně v mediálním a politickém prostoru. Přitom by stálo za to nechat vychladnout hlavy a brát rating jen jako jednu z mnoha zpráv o stavu ekonomiky.