Kdyby byla cena ropy na úrovni 80 dolarů za barel, situace v zemi by vypadala mnohem tragičtěji: rychlý nárůst inflace a devalvace rublu by byly nevyhnutelné.
Perspektivy světové ekonomiky se jeví značně nejistě. Jak budou USA snižovat rozpočtový deficit? Ustojí Evropa dluhovou krizi Řecka? Co bude s cenami ropy? Na rozdíl od období 70. až 90. let minulého století se epicentrum ekonomických otřesů přesunulo z rozvíjejících se periferií do světových finančních center. Zejména vyspělé země vedly příliš marnotratnou politiku, jejímž následkem je nynější dluhová krize. Investoři přicházejí o obvyklé orientační body: trhy rozvinutých zemí pozbyly role pojistky pro každý případ. Za takových podmínek je z psychologického hlediska zcela pochopitelná ostražitost vůči rozvíjejícím se zemím, k nimž se řadí i Rusko. Je to alespoň v případě Ruska odůvodněné?
Fakta versus fikce
Standardní představa o Rusku je neobyčejně zatížena nejrůznějšími klišé: země prý produkuje jen ropu a plyn a za utržené peníze dováží automobily. Fakta ukazují, že ruská ekonomika je mnohem diverzifikovanější. Jakkoli je to překvapivé, podíl těžby a zpracování ropy na HDP (počítáno v základních cenách, tj. bez započtení čistých daní na výrobky a dovoz) tvoří asi 10 procent. Při započtení podílu souvisejících odvětví, například dopravy a obchodu, tento podíl činí zhruba 20 procent. Pozoruhodné je, že například podíl zpracovatelského průmyslu přesahuje 16 procent. Přitom tempa růstu hrubé přidané hodnoty ve zpracovatelském průmyslu od roku 2005 výrazně převyšovala růst v průmyslu paliv, s výjimkou krizového období let 2008 až 2009. Impozantní byl i růst v sektoru služeb.
Lze uvést i další čísla, která svědčí o výrazných změnách ruské ekonomiky k lepšímu. Ve srovnání s rokem 1998 se produktivita práce v zemi zvýšila o více než 70 procent a produktivita kapitálu o více než 60 procent. To v podstatě znamená průmyslovou revoluci. K ní přitom došlo bez zvláštní pomoci státu. Finanční stabilizace na konci 90. let minulého století napomáhala růstu soukromých investic, což vedlo ke zvyšování efektivity využívání práce a kapitálu. Jistě, Rusko nevyvíjí nové technologie ve spotřebitelské sféře. Dokáže je ale s úspěchem dovážet a uzpůsobovat.
Nejviditelnější úspěchy zaznamenal potravinářský průmysl, zemědělství, telekomunikace a výroba automobilů. Začátkem 90. let Rusko zdědilo po SSSR ekonomiku, která nebyla schopna uživit sebe sama. Dovoz potravinářských výrobků byl životní nutností. Před 20 lety bylo v regálech ruských obchodů na 95 procent potravinářského zboží vyrobeného v zahraničí. Od té doby však došlo ke změnám. V dnešním potravinovém koši dominuje zboží domácí výroby. Ve struktuře importu samozřejmě mají potravinářské výrobky vysoký podíl (18 procent), ale jde především o suroviny, a nikoliv o finální výrobky. Ruské firmy například vyrábějí pomerančový džus. I když se džus vyrábí doma, koncentrát se dováží. Nebo čokoládové výrobky: receptura a produkce jsou domácí, ale kakao je z dovozu. Situace v potravinářském průmyslu ilustruje tendence ve vývoji ruské ekonomiky. Základním trendem je omezování dovozu finálních výrobků a přesun výroby na území státu. Tato produkce je však určena především pro vnitřní spotřebu a nikoli k rozšiřování vývozu.
Mobily už nejsou luxus
Dalším příkladem efektivního rozvoje je zemědělství. Zatímco na sklonku sovětské moci musela země pšenici dovážet, dnes se Rusko stalo jejím důležitým vývozcem, schopným ovlivňovat světové ceny. Nicméně musíme uvést, že je význam zemědělské produkce ve struktuře exportu nepatrný a ceny zemědělských komodit jsou úzce spjaty s cenami paliv. Proto i nehledě na pozitivní změny v odvětví se tento vývoj výrazně neprojevuje v zahraničním obchodu na makroekonomické úrovni.
Je třeba zmínit pokrok v oblasti telekomunikací. V této sféře se významné změny odehrály doslova během několika let. Mobilní telefon se z luxusního zboží stal předmětem každodenní, ba rutinní potřeby. Počet SIM karet již dávno převýšil počet obyvatel. To znamená, že v průměru každý Rus má více než jedno telefonní číslo. Nyní se rozvoj ubírá směrem k rozšiřování nabídky služeb, například širší poskytování mobilního internetu.
Vzestup automobilového průmyslu také dokládá pozitivní tendence. Například za období od ledna do srpna 2011 se výroba osobních automobilů oproti stejnému období loňského roku zvýšila více než jedenapůlkrát. Do značné míry to souvisí s nárůstem výroby automobilů zahraniční konstrukce. V uplynulých letech zahájily v Rusku provoz společnosti jako Ford, Volkswagen, Nissan, Toyota, Hyundai, Peugeot a Renault. Přitom se stále vyšší hrubá přidaná hodnota vytváří na území státu, poněvadž roste počet součástí vyráběných ruskými subdodavateli. I v této fázi se opět klade důraz na uspokojování domácí poptávky a na nahrazování dovozu.
Závislý rozpočet
Proč tedy ruská ekonomika při své dostatečně velké diverzifikaci tolik závisí na vnějších faktorech? První problém souvisí se strukturou ruského exportu. Převažují v něm paliva a kovy (cca 80 procent). I kdyby jiné složky exportu, například potravinářské výrobky nebo stavební inženýrství, začaly rychle růst, nebudou v důsledku efektu výchozí pozice schopny rychle vytlačit nerostné suroviny a kovy. To zakládá významnou korelaci mezi cenami ropy a nominálním exportem, která nevyhnutelně zůstává ve střednědobé perspektivě zachována. Současně je také třeba poukázat na některé výhody, jimiž Rusko v zahraničním obchodu disponuje. I když jsou ceny paliva dost volatilní, je poptávka v reálném vyjádření (v barelech či krychlových metrech) nadále dostatečně stabilní. Proto například snížení ceny ropy v letech 2008 až 2009 u ropných společností nedoprovázelo snížení exportních dodávek. Zato země, které vyvážejí především kovy (například Ukrajina), dostaly dvojí úder: ceny se snížily za situace značně snížené poptávky po jejich produkci.
Druhou příčinou, kvůli které ekonomika Ruska vykazuje značnou závislost na cenách ropy, je rozpočtová politika. Daňový systém v zemi je postaven tak, že daně z ropy a zemního plynu tvoří skoro polovinu příjmů federálního rozpočtu. Za této situace platí, že čím vyšší je míra výdajů, tím citlivější je ekonomika na snižování cen ropy. Například v roce 2011 cena ropy, při které rozpočet Ruska nevykazuje schodek, činí zhruba 105 až 110 dolarů za barel ropy značky Urals. Rusko mělo velké štěstí, že se běžná cena této výši blíží. Díky tomu je rozpočet prakticky vyrovnaný, což vede ke zpomalování inflace. Kdyby byla cena ropy na úrovni 80 dolarů za barel, situace v zemi by vypadala mnohem tragičtěji: rychlý nárůst inflace a devalvace rublu by byly nevyhnutelné.
Rozpočtová politika ruské vlády v posledních letech vůbec měla k ideálnímu stavu daleko. O růstu výdajů a velké závislosti rozpočtu na cenách ropy svědčí to, že v roce 2003 činila cena ropy umožňující mít státní rozpočet bez schodku méně než 20 dolarů za barel. Inflace cen ropy samozřejmě stimulovala růst výdajů z eráru v zemích těžících ropu, ale ne ve všech z nich byl tento růst tak bouřlivý jako v Rusku. Například v Kazachstánu činí „bezeschodková“ cena ropy zhruba 85 dolarů za barel, takže v případě poklesu cen ropy by tato země byla mnohem stabilnější než Rusko.
Ruská ekonomika prokázala vysokou míru přizpůsobivosti na jakékoli vnější podmínky. Problémy se objevují spíše tehdy, když chce stát ekonomice „pomoci“. Období vysoké inflace v 90. letech souvisí zejména s neobratnými pokusy vlády zmírnit následky rozpadu ekonomiky SSSR. Právě obří schodek rozpočtu v konečném důsledku destabilizoval ekonomiku a prohloubil hospodářský pokles. Růst znovu začala od roku 1999 (s výjimkou korekce v roce 2009) poté, co se vládě podařilo dosáhnout finanční stabilizace. Dnes, když vláda zvýšila rozpočtové výdaje, zvýšila také citlivost ekonomiky na možné snížení cen ropy, což se sotva dá považovat za „úspěch“. Nízká kvalita státních institucí je vůbec odvěkou Achillovou patou země. Korupce, deformované vztahy mezi daňovým poplatníkem a státem – to vše rozvoj ekonomiky brzdí. V tomto směru lze asi sotva očekávat revoluční průlom. Vláda se v případě zpomalení hospodářského růstu bude spíše snažit rozehrát makroekonomickou kartu (snižovat rozpočtový schodek, a tudíž i inflační riziko).
