říká Miro Smolák, majitel komerční galerie a podnikatel v oblasti kultury Možná je jediným galeristou v Praze, který se hlásí k podnikatelskému stavu, je asi se svou profesí osamocen i jako člen Hospodářské komory hlavního města Prahy. * Co je hlavní na podnikání ve vaší galerii?
říká Miro Smolák, majitel komerční galerie a podnikatel v oblasti kultury
Možná je jediným galeristou v Praze, který se hlásí k podnikatelskému stavu, je asi se svou profesí osamocen i jako člen Hospodářské komory hlavního města Prahy.
* Co je hlavní na podnikání ve vaší galerii?
Dosahovat zisk a platit daně. Musím pokrýt veškeré náklady podnikání, tj. zaplatit nájem, zaplatit spotřebovanou elektrickou energii, vodu, odvody na sociální a zdravotní pojištění za sedm zaměstnanců a samozřejmě jim vyplatit přiměřenou mzdu. Také mi musí zůstat na živobytí. Znamená to, že když mne označují někteří přátelé či lidé z médií za galeristu, tak mají pravdu jen zčásti. Nejsem jen galeristou, který prodává obrazy. Podnikat v kultuře znamená - stejně jako v jiném oboru podnikání - mít širší záběr. A já ho mám.
* Můžete vysvětlit, co se za tím pojmem skrývá?
Znamená to třeba, že společně s bratrem Andrejem na Slovensku vyrábíme pro malíře napínací klínové rámy, malířská plátna a zavedli jsme výrobu a prodej obrazových reprodukcí. Nečekáme jen na jednoho lukrativního klienta. Na takového klienta, který zakoupí obraz od Georgese Rouaulta za 4,9 milionů korun a měli bychom vyděláno. My takový obraz přivezeme od našeho partnera z Německa legálně přes hranici jako zboží, které na hranici řádně přihlásíme. Sice nepodléhá jako umělecké dílo clu, ale musíme zaplatit 22 % DPH. Při dovozu umění se u nás a v dalších evropských zemích clo neplatí. Celník chce vidět fakturu na dovážené zboží. Když například přivážím dílo od Marka Chagalla v hodnotě třiceti milionů korun, celník vypíše formulář JCD a do něj napíše: clo 0 %, DPH 22 %, tj. téměř sedm milionů korun. A právě v tom je velký problém podnikání v oblasti umění u nás i na Slovensku. V jiných zemích si ale dokáží vážit toho, že jim někdo přiváží umělecké dílo. Například v Německu je DPH na umění snížená ze 16 % na 7 % a když povezete stejného Chagalla do New Yorku, tak vám nejen poděkují, že ho přivážíte, ale dokonce stanoví nulovou sazbu DPH. U nás je to přesně naopak - nechápu proč. I proto na cenovky obrazů v mé galerii uvádím DPH zvlášť.
* Hovoříte o umění jako o zboží. Jak se vůbec obrazy či sochy v předvánoční době prodávají? Také vás zasahuje nákupní horečka, navyšujete tržby jako jiní obchodníci?
Víte, že ani ne? Charakter naší galerie je natolik stabilizovaný, že nepodléhá sezonním vlivům. Pokud v první polovině ledna přivezu do Prahy další olej od Georgese Rouaulta a klientovi se dílo zalíbí, tak ho jednoduše prodáme.
* V čem vlastně spočívá podstata komerční galerie?
Nevím, jak definovat komerční galerii. Nikde ve světě takový pojem není zavedený. U nás jde nejspíš o jakýsi postsocialistický a neokapitalistický novotvar. Co je to vůbec nekomerční galerie? Neplatí snad nájem ani elektrickou energii? Nebo to za ni platí jakýsi abstraktní stát, tedy my, daňoví poplatníci!? Jednou jsem doprovázel německého kolegu na výstavě renomovaného, i v zahraničí známého českého umělce. Mému partnerovi se v Mánesu zalíbil jeden obraz, a protože cena nebyla nikde uvedena, ptal se biletářky, kolik dílo stojí. Dáma ochotně odvětila s divným výrazem ve tváři, že galerie je nekomerční a že oni obrazy neprodávají. Koukla několikrát kolem sebe a když zjistila, že nikdo cizí není na blízku, sáhla pod stolek a vytáhla lísteček s rukou psaným telefonním číslem přímo na autora - prý, když tak moc chceme, abychom zavolali přímo autorovi, že nám to prodá. Samozřejmě můj partner to vůbec nechápal. Když jsem se mu pokoušel vysvětlit český způsob existence nekomerční galerie, doslova se vyděsil z tak primitivního způsobu prodeje. Kde začíná a končí komerční a nekomerční vztah mezi klientem, prodejní institucí, jakou je galerie, uměleckým artefaktem a „tajným“ telefonním číslem do ateliéru umělce? Co zbude státu z takového způsobu prodeje? Jak by můj partner převezl obraz přes hranice a jak by doložil svému klientovi původ díla?
* Už se na vaše účty,výdaje a příjmy z podnikání podívala také kontrola vašeho finančního úřadu?
Od vzniku galerie v roce 1994, co provoz galerie zajišťuje moje komanditní společnost, přišla první kontrola po čtyřech letech, další pak v sedmém roce existence a poslední se týkala kontroly využití získané státní dotace z Agentury Czech Trade.
* Zůstal jste po nich s čistým štítem?
Při první kontrole mi hrozila pokuta sedmnáct tisíc. Vyvezli jsme do Německa rámy a nemohli jsme dohledat JCD. Vypadalo to jako podvod s odvodem DPH. Prosil jsem celníky, ať vyhledají kopie, „sliboval“ jsem bedny šampaňského, abych prokázal, že čestně podnikám.
* I s nabídkou úplaty? T o ale zavání jasnou korupcí…
Řekl bych, že jen v uvozovkách. S tím šampaňským to byla spíš recese. Celníci byli velice solidní, vyzvali mě, abych přivezl příslušné kolky a nakonec jsem získal a doložil ověřené kopie JCD.
* Jak vlastně dostanete do republiky třeba obrazy Chagalla v hodnotě tří milionů dolarů?
Jde o zboží jako každé jiné. Když ho vezu do Čech na dvouměsíční výstavu, na dočasné použití, tak první překážkou na cestě je zase nešťastná DPH. Stát mi prostřednictvím celníků sdělí - klidně si ho přivezte, vystavte si ho na výstavě a mějte třeba vstupné sto korun, ale složte nám kauci ve výši DPH 22%. Po výstavě vám kauci vrátíme, ale bez úroků. Jako galerista, který má sedm zaměstnanců a roční obrat mezi deseti a dvaceti pěti miliony korun ročně, musím najít někoho, kdo mi na kauci půjčí. A to nehovořím o tom, že dílo musím pojistit. Jako galerista i jako podnikatel musím hledat partnera výstavy. A při výstavě devatenácti olejů od Marka Chagalla jsem ho u nás také našel. Havířovská spediční firma Czech International, její prezident a celé vedení mi s kaucí pomohli, díla jsme přivezli a také je vystavili. Výstavu zhlédlo téměř 14 000 návštěvníků. Dokonce se podařilo jeden obraz prodat! Celníci nevěřili. Klient zaplatil DPH a všechno bylo v pořádku.
* Existuje ale obchod s uměním, který neprobíhá na tak oficiální úrovni. Jde třeba o krádeže na zakázku, budování soukromých sbírek, které jen občas naruší úspěšné policejní pátrání…
Nedokážu posoudit způsoby jiných galeristů či prodejců. Neprodávám zboží, které bych předtím koupil v Čechách se znaleckými posudky od zdejších soudních znalců. Nevzal jsem do komise například kresby tuší od P. Picassa, které mi kdosi z Brna asi třikrát nabízel jako údajně zaručené originály s věnováním od samotného autora a s příslušným znaleckým posudkem. Od roku 1994 v ČR prodávám jen prokazatelně importované zboží s jasným původem od majitelů a obchodních partnerů z Německa, Španělska, Francie a USA. Ke každému exponátu dokládám certifikát od nejvyšší mezinárodní instituce, která je oprávněna k vydávání mezinárodně platného certifikátu.
* I na západě jsou ale podvodníci, možná ještě mazanější než u nás…
Nepopírám, lidská podstata je všude stejná. Dobrá i špatná. Spolupracuji s pěti mezinárodně uznávanými partnery v oblasti světového byznysu s uměním. T řeba s Galerií Michael Haas v Berlíně. T o je partner, který bezprostředně spolupracuje s aukční síní Sotheby. Jedná se o určitou všeobecně uznanou obchodní úroveň a značku kvality pro veškerou práci a transakci. Galerie Michael Haas si nemůže dovo
lit nabídnout do Prahy olejomalbu nebo litografii od Pabla Picassa bez příslušného certifikátu a dobrozdání od mezinárodně uznávaného komitétu Pabla Picassa.
* Znalecké posudky našich soudních znalců nestačí?
Například v Německu neplatí takzvané znalecké posudky od současných Němců, kteří mají nějaká kulatá razítka a zrovna posuzují Picassovo dílo. T o není možné. Na pravost díla uvedeného mistra může dát posudek jen Picassův komitét. Nikdo jiný. Divím se tomu, že v Čechách i na Slovensku lidé platí za znalecké posudky na obrazy světové klasické moderny, které mají platnost jen u toho, kdo jim věří. Znalec třeba posuzuje obraz a napíše, že podobný byl v cizině ohodnocen na padesát milionů, tak proto u nás cena podobného díla může být o dva miliony nižší. Je to absurdní, ale i takové posudky jsem četl. Díla Salvadora Dalího dovážím do Prahy od profesora Roberta Descharnese a Jeana Amiota z Paříže. Jsou to právě ti pánové, kteří mají ještě do roku 2004 právo vydávat certifikáty o pravosti děl Salvadora Dalího. Po uvedené době právo vystavit certifikát na unikát o původu a pravosti přejde na španělský stát. Mimochodem, prof. Descharnes byl celoživotním autobiografem a osobním fotografem Salvadora Dalího a je to ten samý prof. Descharnes, který za pomoci Interpolu usvědčil bývalého tajemníka Salvadora Dalího pana Moora z falšování několika tisíc litografií, které byly zabaveny a zničeny. Případ byl uzavřen, ale „zaručené fámy“ některých českých expertů na Dalího žijí dál.
* Přesto se ale občas někdo ozve a napadne vás, že prodáváte bezcenné falzifikáty jako nedávno v České televizi. Jak reagujete?
Před závistí vás neochrání skoro nic, alespoň zatím tady v Čechách. Před rokem mne nařkl jeden umělec, kupodivu to zatím neudělal jiný galerista, že jsem prodával pofiderní Chagally z pozdního období, že bych měl za ně chtít tolik a tolik, že je nabízím moc levně atd. T o jsou lidé, kteří v životě nikdy nic neprodali, neumějí prodávat, nechápou tvorbu cen a žijí mimo uvedenou realitu. Ale jsou natolik „moudří“, že do všeho po česku kecají. Nedávno mě klienti upozornili na vážnou věc, kterou odvysílala ČT 2 v hodinovém dokumentu. Byl jsem nařčen mladým umělcem, jistým absoventem A VU Jakubem Švedou, kterého osobně neznám a kterému bylo umožněno ve veřejnoprávní televizi na adresu komanditní společnosti MIRO říct následující, cituji: „Zrovna jsem se dozvěděl od manažera galerie Tvrdohlaví, která teď vystavuje Dalího a Derainovy kresby, tak se tím nějakým způsobem jako zabejvaj, a říkali, že mají pocit, to jsou všechno domněnky, že 90 procent třeba starých grafik nebo litografií od Picassa nebo od Dalího, které se tady v Čechách prodávají, jsou v podstatě buď plagiáty anebo jsou to v podstatě autorem nesignovaný, v podstatě dá se říct bezcenný tisky, ty se tady prodávají, v galerii, já nevím, řeknu MIRO, a prodávají se za docela slušný obnosy.“ Po odvysílání uvedené pomluvy konkrétní klient společnosti MIRO odstoupil od kupní smlouvy na Dalího díla za více než 3 miliony Kč. Tato díla nám chtěl později zapůjčit do plánovaného muzea Salvadora Dalího v Praze, které připravuji se zmíněnými francouzskými partnery u příležitosti 100. výročí Dalího narození. Okamžitě jsem své partnery v Paříži i Berlíně informoval a celý případ předal českým právníkům. Jejich první reakce po předběžné analýze stavu věci a prostudování příslušných podkladů zní velice příznivě. Využiji všechny právní prostředky v tomto demokratickém státě, abych očistil jméno společnosti MIRO, která dováží díla Salvadora Dalího a Pabla Picassa, od výše zmíněných partnerů a společně budeme žádat veřejnou omluvu a pochopitelně náhradu škody.
* Kolik potřebuje komerční galerie denně návštěvníků, aby se hospodářské výsledky pohybovaly v černých číslech?
Když přijde jen sto návštěvníků za den, začínám být nervózní. Když jich přijde méně než padesát, začínám být smutný. Musím organizovat takové výstavy, aby přišlo denně minimálně sto platících milovníků umění. Znamená to organizovat výstavy takových velikánů, jako jsou Picasso, Chagall, Braque, Dalí, W arhol, Mařatka, Rodin, Rouault a další. Občas ale udělám výstavu, o které předem vím, že ji navštíví jen deset lidí denně, například to byl Sam Francis, již nežijící americký abstraktní umělec, který v západním světě představuje světovou špičku moderního umění, ale u nás ho znají jen fajnšmekři v čele s panem Milanem Knížákem. Přesto jsem tuto výstavu udělal. Byla právě v Evropě a moji partneři mi ji nabídli.
* Co děláte pro image vašeho podnikání?
Pořád hledám nové cesty na posílení image společnosti MIRO a získávání nových reklamních partnerů. Slouží k tomu i nový běžecký závod MIROTON - BĚHEM ZA UMĚNÍM, který organizuji za pomoci Prague International Marathon. Jde spíše o recesistickou a společenskou záležitost než o sportovní výkon, i když více než 3000 metrů dlouhá trať Petřínskými sady není každodenní procházkou. Obdobně je to s novým hudebním festivalem OPERNÍ HVĚZDY ZÍTŘKA pod záštitou světoznámé operní pěvkyně Gabriely Beňačkové. Společně s Evou Blahovou z bratislavské VŠMU jsem hlavním organizátorem tohoto festivalu. U obou zmíněných akcí připravujeme již 3. ročník. Jako podnikatel si nejvíce považuji vlastního projektu OBRAZOVÉ POUKÁZKY, kterých jsme doposud (od prosince 1999) vydali 26 000 kusů. Mým cílem je prodávat v Evropě minimálně 100 000 kusů ročně a z každé prodané obrazové poukázky odvést 10 Kč na humanitární účely, což společnost MIRO každý rok činí.
* Takže budoucnost z úhlu pohledu mezinárodního galeristy a podnikatele v Čechách je optimistická?
V mém subjektivním cítění určitě. Ale jsem součástí celospolečenského procesu. Chci tím říct, že i mně záleží na tom, aby v tomto státě byly přijímány jen nejmoudřejší zákony. I mně záleží na tom, aby na této planetě nevznikaly nové války. V nejbližších letech chci v Praze postavit světový unikát - sedmipatrový dům Salvadora Dalího, který věhlasný mistr naskicoval v roce 1962 na kousek novinového papíru na jednom kongresu v Paříži. Majitelé autorských práv na postavení této unikátní stavby jsou moji pařížští partneři. V Praze se již našli mecenáši, kteří chtějí nezištně pro tento dům poskytnout stavební parcelu s výhledem na celou Prahu. Bude záležet na moudrém rozhodnutí představitelů hlavního města, jestli panorama Prahy do příštího tisíciletí obohatí nová dominanta, o které jsem přesvědčen, že přiláká do Prahy miliony turistů z celého světa, aby toto nevšední dílo zhlédli.
FOTO - Georges Braque, Akt, olej, papír, plátno, 27 x 15 cm, cena 4,9 mil. Kč včetně DPH. Dílo bylo prodáno českému sběrateli.
