Nový ruský patriarcha trvá na původních pravoslavných dogmatech a kritizuje úpadek morálky
Je vtipný, výřečný, pohotový, s bystrýma očima. Zbožňuje psy, sám chová kavkazské ovčáky. Těžko zvladatelné, ale s výraznými osobnostními rysy. Právě to ho na tomto obrovském a divokém plemenu baví. Má rád sport, nejvíce vodní lyžování. V plavkách ale často vidět na veřejnosti není. Přesto i proto je v tomto muži s dlouhým, bílým vousem cosi světského až šibalského. Ruská pravoslavná církev si 27. ledna 2008 ledna zvolila za svého 16. patriarchu metropolitu smolenského a kaliningradského Kirilla (62), člověka, který rád cestuje, holduje internetu, je mistrem kompromisu a řečnického umění.
Žádný církevní revolucionář
Když po slavnostním uvedení do funkce vyšel Kirill 1. února z moskevského chrámu Krista Spasitele, očekávali ho tam zmrzlí, ale věrní a vytrvalí věřící. Aniž by se Kirill „dovolil“ ochranky, zamířil si to najednou ke skupině svých oveček. Žehnal jim a rozprávěl. Ochranka byla v šoku. Kirill je totiž na rozdíl od svého mnohem tradicemi svázanějšího předchůdce Alexije II. svéhlavější, neformálnější a svobodomyslnější. Jeho volnomyšlenkářství ale má své meze. Ví přesně, kam až může zajít a co si může dovolit. Opatrnost ostatně musel nasávat s mateřským mlékem. Jeho děd i otec, oba duchovní, byli za své náboženské cítění vězněni ve stalinských koncentrácích. Kirill se poučil. Jen díky tomu přežil komunistické období bez úhony. A nejen to. Mnozí mu dnes vytýkají, že právě za éry SSSR zahájil svou velkou církevní kariéru, cestoval jako snad ani sám generální tajemník komunistické strany ne, účastnil se nejrůznějších mezinárodních setkání.
Nejen zlé jazyky, ale i disidentský kněz Gleb Jakunin v 90. letech tvrdil, že Kirill patřil do velké skupiny pravoslavných duchovních–spolupracovníků KGB. Sovětské tajné služby údajně popy s oblibou využívaly. Za to, že jim moc dovolila kázat, nezbourala jim zbytek chrámů, co v SSSR zůstal po ateistickém řádění ve 30. letech, kdy tisíce svatých stánků lehly popelem nebo se proměnily v prasečáky, KGB požadovala odměnu. Jakunin, jenž vedl parlamentní komisi pro vyšetření činnosti KGB, tvrdil, že Kirill měl pro KGB velkou cenu – cestoval, stýkal se s duchovenstvem z kapitalistického světa. Nakonec všichni tři hlavní kandidáti na patriarchu – metropolité Kirill, Filaret a Kliment – se dostali na vrchol své kariéry už během existence Sovětského svazu. Podle Jakunina měl zemřelý patriarcha Alexij krycí jméno „Drozdov“, Filaret byl „Ostrovskij“ a Kirill „Michajlov“. Stoprocentní důkazy ale Jakunin nikdy zveřejnit nedokázal.
A tak Kirilla doma obviňovali z příliš blízkých kontaktů se Západem a nepřijatelným liberalismem. V zahraničí byl zase podezřelý jako kněz, jemuž totalitní systém povolil cestovat. Skutečnost je taková, že Kirill žádný církevní revolucionář není. Například v otázce homosexuálů je stejného názoru jako kdysi komunistická strana – je to nemoc, hřích a zločin a homosexuálové patří buď do blázince nebo za mříže. Navíc má příliš těsné kontakty s politickou „věrchuškou“, čímž se proslavil už i Alexij II. Kirill přejal od svého předchůdce rovněž krajně skeptický postoj vůči západní koncepci lidských práv.
Bezpochyby má ale v sobě jakýsi vlastní mravní kodex, kterým se řídí za všech okolností. A tento vnitřní hlas mu v roce 1984 přikázal, aby se postavil proti vstupu sovětských vojsk do Afghánistánu. Několik slov kritiky na adresu komunistického vedení ho stálo tehdy křeslo rektora Leningradské duchovní akademie. Až za “perestrojky” se mu začalo zase dařit. Stal se de facto neoficiálním ministrem zahraničí pravoslavné církve. Stejně tak mohl být ale světským diplomatem. Co se totiž naučil v životě úplně nejlépe, je lavírování mezi světskou mocí a zájmy pravoslavné církve. On sám je zřejmě v hloubi duše zastáncem byzantské tradice, kdy církevní i světská moc žily v jedné monarchii v dokonalé symbióze. Přitom však jak církev, tak světský stát má mít podle Kirilla dostatečnou autonomii.
Demokracie je harmonizace Světské jméno patriarchy je Vladimir Michajlovič Gunďajev. Vloni na podzim oslavil dvaašedesátiny. Pro církevního hodnostáře je to ten nejlepší věk. Kirill ale není tím klasickým církevním kmetem s kamennou tváří hovořící jako jeho předchůdce Alexij II. nepřirozeným, zpěvným hlasem. Kirill rád vystupuje na veřejnosti, srší vtipem a doposud vedl televizní pořad, v němž každý týden v přímém přenosu odpovídal na libovolné dotazy diváků. Jaké ale bude Rusko a jeho církev za éry Kirilla I., to neví ani on sám. Hlavním nebezpečím, které mu hrozí, je rozkol církve. Na jedné straně na něj budou tlačit ultrakonzervativní řeholní řády a klerikové z venkova, aby byl přísný a tradiční. Budou hlásat antisemitismus, věřit v celosvětové spiknutí zednářů a odsuzovat světské vzdělání. Naopak církevní liberálové poženou Kirilla opačným směrem. A on se bude muset držet někde uprostřed. Vnitřně ale nový patriarcha inklinuje spíš k intelektuálům. Na druhé straně revoluční církevní vůdce z Kirilla nebude. Trvá na původních pravoslavných dogmatech a je známým kritikem úpadku morálky. „Pokud reforma ničí zažité hodnoty, tak takovou reformu nazýváme herezí. V takovém případě jsem kategoricky proti jakýmkoliv podobným reformám,“ říká. Sám sebe dokonale charakterizuje, když tvrdí: „Demokracie je harmonizace zájmů, nic víc, nic míň.“
Ženy, svíčky, Benedikt a Putin I v čistě praktických otázkách je Kirill sice liberál, ale přece jen pop. Když se ho například novináři ptali, zda by pustil do chrámu ženu bez šátku, popsal situaci slovy: „Proč potřebujete v chrámu šátek? Protože tam musí být mysl lidí soustředěna jen na motlitby. Když se tam zjeví krásná žena, samozřejmě to přitahuje pozornost a mysl odvádí od služby Bohu.“ K ženám bez šátku by ale Kirill byl shovívavý a rozhodně by je nevyhodil. Zato těm, kteří se prohlašují za ateisty a přitom se křižují, je přísný. „To nelze dělat v žádném případě,“ říká. Zato zapálit svíčku v chrámu může i člověk nekřtěný. O tom, jak se tedy Kirill dívá na nekřtěného premiéra Vladimira Putina, jenž se v posledních letech pokouší v chrámu při různých příležitostech jak křižovat, tak i modlit, se raději nemluví. Zato Kirill veřejně prosazuje veselý výraz při bohoslužbách a sám jde příkladem. Mládež také nabádá, aby chodila vesele oblečená, jak odpovídá jejímu věku. A tak mají mladí lidé navštěvovat i chrám. Popové, již požadují přemíru střízlivosti v oblékání i chování, přicházejí podle Kirilla o mladé pokolení. Za naprosto revoluční se pak pokládají Kirillem založené dívčí třídy v duchovním semináři v Petrohradě. „To aby si pravoslavní duchovní nemuseli ženy hledat někde ,mimo‘,“ zdůvodňoval tento nápad Kirill. Podobně originální byl jeho nápad, aby lidé mohli dobrovolně odevzdávat jakousi církevní daň, jež by tvořila část výplaty určenou na pomoc církvi. O tuto částku by se občanovi zase snížily daně, které platil světskému státu. Státní aparát, občané ani arcibiskupové ale nápad nepokládali za dobrý. Zato i světské moci se zalíbil Kirillův návrh podporovat patriotické organizace, které usilují o převzetí církví kontroly nad mravností v armádě a prosazují vysvěcování bombardérů i tanků jako symbolů ruské státnosti.
Byznysmen i vlastenec
Nebylo to poprvé ani naposledy, kdy Kirill přišel s návrhy příslušícími spíše poslancům parlamentu. Například jeho řeč u příležitosti pravoslavných Vánoc byla i v tisku popisována jako „projev na politické manifestaci“. Hovořil totiž spíš o ekonomické krizi a jejím překonávání než o narození posla božího. Při představě, že tohle bude asi příští patriarcha, se v Kremlu mírně zatřásli odporem. Tím spíše, když si uvědomili, že právě Kirill se zasloužil o doplnění „Základů sociálního učení Ruské pravoslavné církve“ krajně rebelským paragrafem: církev má právo vyzvat věřící k akcím občanské neposlušnosti v případě, že stát bude provádět politiku protiřečící křesťanským zásadám.
Onehdy se zase v Kirillovi probudila duše byznysmena. A málem ho to stálo dobrou pověst. V 90. letech církev získala právo na bezcelní dovoz tabáku a alkoholu, což měly být jakési kompenzace za újmy způsobené duchovenstvu v minulosti. Údajně se na tom napakovala nejen církev jako instituce, ale i její jednotliví představitelé. Těsně před volbou patriarchy ale státní úřady dohady o tom, že i Kirill byl do akce zapojen, vyvrátily.
Šátky na hlavách ruských žen a modlící se Putin nejsou hlavní problémy ruského pravoslaví. Opravdový pravoslavný bolehlav je snaha ukrajinské církve vymanit se z područí moskevského patriarchátu a vztah s Vatikánem. Jestliže v otázce homosexuálů nebo občanských svobod má Kirill konzervativní názory, dialog s ostatními církvemi pojímá moderně. Římsko-katolickou církev pokládá za spojence v boji proti nešvarům moderní doby, jako jsou sňatky mezi osobami stejného pohlaví či nadměrný konzum. Kvůli odpůrcům katolíků ale Kirill nejspíš uskuteční setkání s papežem v nějaké třetí zemi. Pokud se tak stane, půjde o první schůzku hlav těchto dvou církví. Kirill ale musí čelit odmítavému postoji ultrakonzervativních členů řeholních řádů, kteří katolíky pokládají za nehodné pozornosti. Právě je patriarcha uklidňuje: „Kompromisy v otázkách víry jsou při dialogu s jinými křesťanskými konfesemi nepřípustné.“
Kirilla prostě nelze charakterizovat ani jako revolučního reformátora ani jako konzervativního zpátečníka. Mimochodem Kirill se s papežem Benediktem XVI. dobře zná. Setkali se přinejmenším pětkrát, třikrát až poté, co se Joseph Ratzinger stal hlavou všech katolíků. Kromě toho, že oba stojí v čele svých církví, spojuje je též láska k vážné hudbě. Benedikt miluje Mozarta, Kirill Bacha. Zda jim to pomůže v překonání dosavadních rozporů mezi pravoslavnými a katolíky, ví jen Bůh.
Církev a Kreml Hlava pravoslavné církve je chtě nechtě v Rusku i významným politickým činitelem. V naprosté většině případů se patriarcha stavěl po bok Kremlu. Ne vždy ale byl pouze papouškem opakujícím politické direktivy. Naposledy církev „zradila“ Kreml, když Alexij II. rezolutně odmítl připojit k ruské pravoslavné církvi farnosti gruzínské pravoslavné církve na území Jižní Osetie a Abcházie. Otázka to byla opravdu delikátní, neboť Kreml potřeboval nutně podpořit ve válce proti Gruzii, jejímž výsledkem bylo právě odtržení obou separatistických enkláv a formální uznání jejich nezávislosti na Tbilisi. De facto se však obě republiky staly součástí Ruska, což mělo být stvrzeno také připojením místních církví k moskevskému patriarchátu. Alexij řekl ne a muselo ho to stát hodně statečnosti. Kreml považoval totiž tento jeho postoj doslova za vzpouru, ale nebylo mu to moc platné. Zdá se, že s Kirillem si ruští političtí vůdcové nepolepšili. Ale také nepohoršili. Kirill je pro korektní vztahy se světskou mocí. Kreml by možná raději patriarchu jmenoval, jako to dělá s gubernátory, ale ve věcech církevních je jeho vliv poněkud okleštěn. Nakonec se letos poprvé také volilo v éře všudypřítomného internetu, který z intimní volby udělal show, kde se objevovaly v té nejsvobodnější míře názory publika. A tak i přísné volby ruského patriarchy tentokrát dýchaly svobodnou atmosférou. Teď je na Kirillovi, zda ji dokáže udržet.
