Rebel v poutech noblesy

Jméno Jean Paul Gaultier nesymbolizuje jen název módního salonu. Možná, že ne všem, kteří se v Praze točili kolem jeho retrospektivní přehlídky, to bylo tak jasné. Média se mnohdy soustředila daleko více na jeho intimní život a chronicky známé údaje, ale o jeho tvorbě se hlouběji nemluvilo.

Jean Paul Gaultier?

To, co bylo na počátku jeho kariéry pokládáno za urážlivé a vulgární, stalo se běžnou součástí návrhářského slovníku jeho epigonů. Už výběr z jeho hříchů je impozantní.

• Byl jedním z prvních, kteří uvedli do salonní módy tetování a piercing.
• Jeho návštěvy londýnských klubů, laboratoří, ve kterých se rodila v osmdesátých letech móda pro mladé, ho přivedly k myšlence prezentovat pouliční, subalterní styly v oblékání (spojené s hudbou) na výsostné půdě haute couture.
• Jeho kamuflážové šaty historizujícího střihu mohou dobře maskovat osobnost nositelky, stejně jako karnevalové škrabošky. Ukazuje, že šaty vypovídají o tom, kdo jsme, stejně tak jako o tom, kým bychom chtěli být.
• Šokoval svět, když „intimní učinil veřejným“: prvky charakteristické pro prádlo, jako například korzet, přenesl na svrchní ošacení.
• Své experimentování v oblasti pohlaví (pány oblékal do sukní a korzetů, dámy posílal na molo s doutníkem) považuje za hru. Tvrdí, že když se někdo obléká jako coura, nemusí courou být.
• K fatálním ženám, které inspirovaly jeho tvorbu, patří Marilyn Monroe, stejně tak jako Katherine Hepburnová nebo mexická malířka Frida Kalhoová. Oblékal společenské elity předchozích desetiletí, proslavil se kuželovitými podprsenkami pro chameleonskou Madonu, ve kterých skotačila na olympu televize MTV. Upoutal na sebe pozornost i díky oblečení pro „skřítkovskou“ zpěvačku islandského původu Björk, ikonu poslední společenské elity „bobos“ (buržoazní bohémové). K dalším ikonám, které ho fascinovaly, patřil James Dean, Jean Marais stejně jako Ital Valentino.

V Praze se představil ve svém klasickém oblečení, námořnickém tričku a obleku; uniformě, která ho nejlépe charakterizuje. Zaznívají z ní - ovšem kromě námořníků - i jeho inspirační ovlivnění minulostí. Nebyla to snad jeho obdivovaná Coco Chanel, která svými kostýmy pro představení Modrý vlak v roce 1925 podnítila zájem o námořnickou módu? A ve 20. letech minulého století i Jean Patou, muž, jehož námořnické kolekce Gaultiera determinují, neboť právě v tomto salonu získal praxi?

Účastníci večírku po pražské přehlídce dostali jako dárek miniatury Gaultierových parfémů ve flakonech v podobě lidského torza. Inspirace pro tento flakon vychází z parfému Shocking surrealistické návrhářky Elsy Schiaparelliové, který pro ni navrhla malířka Leonor Finiová ve 30. letech minulého století podle tělesných proporcí herečky Mae Westové. Zatímco dámské torzo (flakon z roku 1993) je oblečeno v korzetu, pánské (1996) v námořnickém trikotu. Platí snad, že fantazie nastupuje až po prozkoumání minulosti, tak jak tvrdil malíř Andre Derain?

V současnosti tento muž zanedbává své rebelství a spíše se nechává dobrovolně spoutávat tradicí. Jeho přehlídka pro společnost Hermes ovlivnila trendy komerční módy a bezpochyby i mne, když jsem si zakoupila jezdecké holínky.
Náš rozhovor v Pálffyho paláci měl i přes nabitý program dostatečný prostor k získání hlubších informací týkajících se jeho pohledu na módu.

V době, kdy jste začal oblékat muže do sukní a ženu posílal na molo s doutníkem, jste přirovnal módu ke gastronomii a nechápal, proč by se muž měl oblékat jinak než žena, když omáčka na krůtu a krocana se podává stejná.
To je pravda, žena i muž mohou nosit stejné barvy, materiály, ale co se týká morfologie, jsou tu rozdíly. Ty nevidím v kvalitě, ale v kvantitě. Omáčka může být opravdu stejná, na krocana je jí ale potřeba více. Ženy s muži si rozhodně mohou vyměnit role, alespoň morálně ano.

Máte pocit, že má v posledních letech západní muž snahu se zviditelnit? Jeho oblek byl po více než jedno a půl století bezbarvý a konstrukce pánského saka střihově zůstávala beze změn. Údajně to bylo vlivem francouzské revoluce, kdy okázale a luxusně oblečení šlechtici byli posíláni pod gilotinu.
V době renesance a baroka se muži strojili mnohdy nápadněji než ženy. Od 19. století se muž oblékal střízlivě, to je pravda. Až ve dvacátém století, především v jeho druhé polovině, se opět vrací do oblasti pánské módy barvy a femininní materiály. Odstartovali to herci a především rockové hvězdy. Předváděli se na obrazovkách televize. V Londýně 60. let nosili po vzoru zpěváků a hudebníků mladí muži pestré obleky. Souviselo to především se změnou mentality.
Možná, že ale právě v současnosti muži opět pociťují potřebu vypadat galantně a elegantně, jak tomu bylo v prvních desetiletích minulého století.

Gabrielle Chanel odstranila z módy korzet, přiznala tak ve 20. letech minulého století pravdu těla, jeho skutečné proporce v šatech, které obepínaly postavu. Tím začlenila do módy sex. Vy jste korzet zase na scénu uvedl a dosáhl stejných účinků. Jenomže intimní jste učinil veřejným, použil jste ho jako svrchní oblečení. Vzpomenete si na nějaký obdobný případ?
Ano, jsou to například ponožky. Právě ony se z intimního proměnily ve veřejnou záležitost. Dříve nesměly být vidět, byly pokládány za něco, co je příliš zemité, nohy se v nich potí, ponožky zapáchají. Bylo nevkusné ukazovat je. V sedmdesátých letech se ale nosily kalhoty ve zkrácené délce s barevnými ponožkami, ponožky byly v osmdesátých letech považovány za vyzývavé a sexy. A jsou dodnes.

Které období vám připadá nejinspirativnější?
Mám rád 50. léta. Myslím si, že každý má rád dobu, ve které se narodil. Líbí se mi elegance těchto časů, filmy, které jsem viděl jako dítě. Dále jsou to léta šedesátá, abych byl přesný - jejich konec. A pánská móda ze 40. let, ta zase pro jejich eleganci.

Vím, že vás ovlivnily vaše cesty, otiskly se do vaší práce. S dědečkem jste navštívil v roce 1958 Brusel a byli jste se podívat na mezinárodní výstavě Expo…
Vidím, že jste dobře informovaná. Expo mne naprosto zaskočilo, bylo mi šest let a vyrůstal jsem v odlehlé pařížské čtvrti Arcueil, na výstavě jsem se poprvé setkal s moderním designem. Z dalších míst to byla především Anglie, Londýn, kam jsem jezdil od 60. let. V současnosti je to Španělsko, Barcelona a od včerejška i Praha. To neříkám ze zdvořilosti.

Svého času jste prohlásil, že Francie je paralyzována elegancí. V 80. letech jste hledal i vy sám útočiště v londýnských klubech. Nevyměnily si Francie s Británií v druhé polovině 20. století role? Oscar Wilde, Josephine Bakerová a další osobnosti se cítili volně v Paříži. Náhle se móda spojená s populární hudbou rodí v Británii…
V Paříži vznikly první salony. Haute couture tu v polovině 19. století založil Worth, a byl Angličan. Nevím přesně, proč byla couture založena v Paříži. Možná, že to byla císařovna Evženie, manželka Napoleona III., která k tomu přispěla, protože se velice zajímala o oblečení. V době králů a císařů šili šaty dvorní krejčí. Salony ale byly něco nového, udávaly módu, která již souvisela s talentem návrháře.
Až do 50. let byla móda záležitostí bohatých a mocných, ale 60. léta přinesla změnu. Yves Saint Laurent prohlásil, že by už šaty neměly odrážet sílu peněženky, ale osobnost nositelky. Tehdy ne Paříž, ale právě Londýn přišel s módou pro mladé, která byla laciná a kupovala se třeba jen na víkend. Posléze se londýnské kluby staly zdrojem námětů. Inspirace ovšem vychází i z Paříže. Jenže Londýn je spíše prostředím mladých, Paříž je záležitostí tradice.

Zajímá mě váš názor na černou barvu, se kterou jste často pracoval. Prý se v ní odhalí „pravá podstata věcí“, jak tvrdil básník Pierre Reverdy. Černá, která – stručně řečeno - vyštvala Yvese Saint Laurenta z Diorova salonu, souvisela s punkery, posléze s japonskými návrháři; na pařížské scéně se stala posedlostí devadesátých let. Jak ji vnímáte vy?
Černá v sobě zahrnuje jak protest, tak konzervatismus. Je barvou rebelů a bohémů právě tak jako buržoazie, dvořanů, staré španělské aristokracie. Má v sobě sílu dvojznačnosti.
Po období Paula Poireta (návrhář prvního dvacetiletí minulého století - poznámka autorky), který byl představitelem výpravných, orientálních art-deco modelů hýřivých barev, zavlekla Coco Chanel do salonu černou, což byla do té doby barva služek a vychovatelek. Z její strany to byl protest, chtěla ukázat, jak pohrdá buržoazií, tím, že jí vnutí barvu sociálně slabší skupiny. Její jednoduché černé šaty se ale okamžitě staly módou; černá je tak zároveň výsadní barvou buržoazie, a tím i barvou luxusu.
U punkerů a posléze Japonců opět tato barva symbolizovala protest, touhu zvrátit řád. Černá znázorňuje jistotu stejně tak jako provokaci. Může být používána různým způsobem. V tom spočívá její síla.

Móda je jako houba, reaguje na atmosféru doby a samozřejmě i na politické události. Někdy jsou ovšem počiny návrhářů špatně interpretovány, tak jako v případě vaší „rabínské“ kolekce. Rozhněval jste ortodoxní Židy, když se vaše chasidské modely objevily vyfotografované ve Vogue na pozadí Brooklynu. Následovaly ještě obdobné případy?
V roce 1997 jsem vytvořil kolekci modelů jako poctu černé kultuře. Modely předváděli černí manekýni. Ve stejné době vydala francouzská vláda zákon snižující počet přistěhovalců. Estetické bylo náhle vnímáno jako politické.

Jak vnímáte fatální ženy? Kromě Marylin Monroe vás inspirovala i malířka Frida Kalhoová nebo supervýstřední markýza Luisa Cassati. Byl to výhradně způsob jejich odívání, nebo na vás zapůsobilo i něco jiného?
Odpovím příměrem. Na obrazech Gustava Klimta se objevují fatální ženy, jsou krásně oblečené, ale pro mě je víc důležitý pohyb, ne ztrnulost, v souvislosti s tím si uvědomuji eleganci. Bližší mi je tedy film než fotografie. A také se mi líbí, když žena dokáže vtisknout eleganci oblečení, které elegantní není.
Například Katherine Hepburnová si přišla převzít Oscara v roláku a kalhotách, které vypadaly jako montérky, a to jí bylo 65 let. Kombinovala dámské prvky s maskulinními, oblékla se naprosto nevhodně a svou osobnost projevila tím, že tento oblek nosila se šarmem a tím ho proměnila v nejelegantnější kreaci.

Apoštol špatného vkusu

Jean Paul Gaultier (narozen 24. dubna 1952) - eklektický a neobyčejně humorný v kontrastu k tradiční francouzské škrobenosti, tvrdí, že humor je neoddělitelnou součástí módy. Kolem jeho osobnosti defiloval ansámbl mužů a žen, u kterých se těžko dalo rozlišit pohlaví, kovbojové, hippies, čarodějové, gejši i karnevalové tanečnice. Pomyslně s nimi cestoval světem i putoval historií.

První kolekci pod vlastním jménem předvedl v roce 1976 a na výsostnou půdu haute couture vstoupil v lednu 1996.
O módních tvůrcích, kteří ho inspirovali, říká: „Je to především Yves Saint Laurent, naučil mě snít a v době, kdy jsem si začínal přát, myslet jako on. Za velkou osobnost samozřejmě pokládám Chanel, ona zahájila dějiny moderní módy. A v 60. letech to byl zas André Courréges, avantgardní se svými geometrickými tvary, plastovými holínkami a oblečením unisex. To on byl revolucionářem v módě mladých.“

V roce 2004 zahájil Jean Paul Gaultier svými dámskými kolekcemi spolupráci s modelovým domem Hermes. Dokázal, že nikdy nepodcenil svou praxi v prestižních salonech (Cardin, Esterel, Patou). „Apoštol špatného vkusu“, jak bývá často nazýván, se sklonil před tradicí a řemeslem, ale vzápětí zvedl hlavu a představil je světu poznamenané vlastní vizí.

Jean Paul Gaultier představil svou retrospektivní kolekci 9. února ve Španělském sále Pražského hradu. Ty, kteří znají jeho vynalézavost a neotřelost ve způsobu předvádění, ani nepřekvapilo rozdělení hlediště do sektorů pojmenovaných po pařížských čtvrtích. Fascinující bylo osvětlení, přicházelo z vnějšku, takže i ve večerních hodinách navozovalo atmosféru denního světla. Gaultier potvrdil, že nemá rád, když hudba a scéna odpoutávají pozornost od modelů. Tentokrát proplouvaly sálem za doprovodu vídeňských valčíků.