Psát o Číně není dnes pro českého novináře lehké. Od té doby, co je známo, že vlivné firmy nešetří korunou, aby vylepšily obraz Číny mezi tuzemskou veřejností, bude každý text, který nebude vůči všemu čínskému vysloveně a jednoznačně kritický, v podezření, že je řečené kampaně součástí. To není dobrá startovní pozice pro nikoho.
Naštěstí - je-li zrovna toto tím správným slovem - v tom Češi nejsou sami. Podobný problém, ačkoli zrcadlově převrácený, mají publicisté v Číně samotné. Zejména v případě, že nerespektují do slova a písmene oficiální ideologii (nedoporučuje se). Jedním z nich je politolog a historik Siang Lan-sin. Doktorát má z americké Johns Hopkins University, přednáší v Ženevě a Šanghaji, kromě toho vede středisko bezpečnosti projektu Jeden pás, jedna cesta - zkrátka prominentní intelektuál, jak se patří.
Profesor Siang není ani příslovečnou hlásnou troubou pekingského režimu, ani jeho odpůrcem. Je ovšem logické, že jeho pověst čínského vlastence je bez poskrvnky. Již po léta zastává názor, že Západ nepochopil čínský vzestup posledních desetiletí a že, zjednodušeně řečeno, si zbytečně říká o konfrontaci.
Být jednička? To známe
„Skutečnost, že se svět tolik zabývá náhlým vzestupem Číny coby ekonomické supervelmoci, je v čínských politických i intelektuálních kruzích vydatným zdrojem údivu,“ píše například Siang, „masivní přebytek obchodní bilance se zbytkem světa? Přijetí volného trhu a globalizace? To všechno už Čína v minulosti zažila. My to nevnímáme tak, že Čína prodělává nějaký neočekávaný vzestup, nýbrž že se navrací na své historické pozice mezinárodního vlivu.“¨
Zbytečné lety do Pekingu: čeští vývozci se dobře prosazují jinde
Podle Sianga představuje 21. století třetí velké setkání Číny se Západem. O první z nich se postaraly jezuitské mise v 17. století, o druhé pak o 200 let později opiové války. Současné setkání (tentokrát mezi rovnocennými partnery, neopomíná Siang zmínit) bude mít následky mnohem barvitější než pouhé ekonomické soupeření mezi Pekingem a Washingtonem.
Jak čínská ekonomická síla roste, nikdo - Číňany samotné nevyjímaje - nebude umět zabránit šíření jejich vlivu do politiky, ideologie, hodnotové hierarchie a podobných, obvykle obtížně uchopitelných záležitostí. Podle Sianga právě v těchto oblastech hrozí největší riziko konfliktu s Američany - tím spíš, že právě v nich se vzájemné neporozumění stává spíše normou než výjimkou.
Ono neporozumění podle Sianga čerpá sílu z jednokolejnosti západního uvažování o Číně. Západní politologové vedou Čínu v kolonce „komunistická diktatura“; a jak známo, komunismus je špatně. Lze jej přinejhorším radikálně reformovat směrem k demokracii; ale daleko spíš vede jakákoli cesta k úspěchu přes režimní změnu. Postoj k Číně lze tedy formulovat otázkou: „Kdy už konečně začnete být tak pěkně demokratičtí jako my?“
Univerzalistická kritika
Takové uvažování je podle Sianga pochopitelné, vždyť je podpořeno zhruba dvěma staletími jasné ekonomické a vojenské převahy Západu. V nich je třeba hledat příčinu univerzalistického pojetí světa, jež vnímá liberální demokracii jako nejen nejúspěšnější, nýbrž – a to je klíčové - také jako jediný možný úspěšný způsob organizace státu.
FBI školí akademiky: obává se čínské špionáže
Podle tohoto myšlenkového proudu čeká Čínu jen jedna ze tří možných cest do budoucnosti. První z nich je důkladná reforma (či režimní změna) vedoucí k nastolení liberální demokracie. Druhou možnost představuje otevřený vojenský konflikt se Západem, jenž, řeklo by se, rozdá karty nanovo (bude-li co rozdávat, samozřejmě). Třetí možností je pomalý vnitřní rozklad, jenž vyvrcholí sérií občanských válek, rozpadem Číny a všeobecnou degradací poměrů.
Tomuto názorovému směru se velmi dobře dařilo, dokud Západ pokojně prosperoval, zatímco Číňané se starali o rudé knížky za hrst rýže týdně. Nebylo věru třeba mnoho argumentace, abyste viděli, jak se věci mají: stačilo se letmo podívat do subprovinčního Charbinu a srovnat nabízený pohled s Pasovem, Norrkopingem nebo San Diegem. Jak se komu daří, bylo zjevné.
Černá listina se plní. Čínský velký bratr už rozhoduje, kdo smí do vlaku
Postosvícenští západní myslitelé se vzácně shodují na tom, proč že je Čína zaostalá: Montesquieu mluví o asiatském despotismu, Hegel zmiňuje nedostatek „ducha“ a Adam Smith poukazuje na absenci svobodných institucí, jež by dláždily cestu pokroku.
Moderní konfucianismus
O třicet či čtyřicet let později to zdaleka tak zjevné není. Ačkoli Číňané jsou stále ve srovnání s obyvateli vyspělých západních zemí chudí, ona propast se podstatně zúžila, aniž by to mělo jakýkoli podstatný vliv na tamní mocenskou strukturu. Siang to připisuje modernizovanému konfucianismu, který se konečně dostává ke slovu. Onen ideologický střet, o němž mluvil, se začíná zřetelně rýsovat.
První pokus smířit konfuciánskou a křesťanskou praxi podle Sianga ztroskotal na důsledném odmítnutí veškerého „modlářství“ ze strany západních osvícenců. Opět, nebylo divu: jejich verdikt zněl, že Čína - s možnou výjimkou výroby porcelánu - je ve všech ohledech daleko za Západem. Její systém správy věcí veřejných, jíž shora vládne rodová dynastie a vědci šlechtici v rolích vysokých úředníků udržují její každodenní chod, se v očích západních myslitelů i politiků stal pouhým receptem na stagnaci.
Vtip je podle Sianga v tom, že stagnace je jen odvrácenou tváří stability. Zatímco osvícenci přijeli do Číny coby vítězové kulturního konfliktu, jenž si vyžádal životy bratru čtvrtiny evropské populace, hostitelé si užívali staletí relativního klidu. Je srozumitelné, proč Západ byl podstatně chtivější změn - Siang tomu říká „sekulární protestantská křižácká výprava“. Ale následkem toho neporozumění se stalo, že jakákoli podstatná kulturní výměna, jež by v ideálním případě Číňany učila dynamice a Západ stabilitě, tak nebyla na pořadu dne.
Svérázný lord
Tak zhruba argumentuje profesor Siang. Jedním z lidí, kteří jej průběžně a vytrvale sledují, je britský ekonom a historik Robert Skidelsky, dnes správně baron Skidelsky. Ani on není v domácí politické scéně právě pevně ukotven. Kariéru začal v Labour party, v osmdesátých letech se z ní s jejím levým křídlem odtrhl, aby vytvořil sociální demokracii (nově vzniklá partaj se posléze spojila s liberály a vytvořila dnešní Liberální demokraty). Na začátku 90. let se přidal ke konzervativcům, u nichž to dotáhl až na de facto zástupce vlády ve Sněmovně lordů. V roce 1999 jej však šéf strany William Hague vyštípal kvůli tomu, že se Skidelsky veřejně postavil proti vojenskému zásahu NATO v Kosovu.
Rudá propaganda: Rakovinu léčíme levněji a lépe než Západ, zní z Pekingu
Kromě toho Skidelsky napsal biografii Oswalda Mosleyho, jednoho z meziválečných zakladatelů britského fašismu (a otce pozdějšího šéfa Mezinárodní automobilové federace Maxe Mosleyho), v níž byl vůči svému objektu tak vstřícný, že mu Johns Hopkins i Oxford odmítli přislíbenou sinekuru. Letos zase podpořil Jeremyho Corbyna. Skidelsky tak jistě najde víc odpůrců než fanoušků a nelze se tomu divit. Na druhé straně mu je třeba přiznat, že v Číně se vyzná, už proto, že jeho otec měl v Charbinu továrnu a on sám tam strávil prvních deset let života, než jeho rodina utekla před komunisty přes Hongkong do Británie.
Skidelsky napsal v prosinci obsáhlou recenzi Siangovy knihy Snaha o legitimitu v čínské politice. Čínský politolog v ní opakuje mnoho argumentů popsaných výše, ale přidává další, klíčový. Zatímco dosud se při rozboru čínsko-západních vztahů soustředil především na omyly Západu, Snaha o legitimitu přináší - na čínského prominenta zcela neobvyklou - pasáž o krizi vládnutí v Číně samotné.
Čísla nesedí
Některé pasáže Siangovy knihy podle Skidelského neustojí bližší přezkoumání. Například tvrzení o tom, že ekonomický sestup Číny je důsledkem její „nákazy západními idejemi“, neodpovídá faktům. Skidelsky zde cituje Anguse Maddisona, britského makroekonoma-statistika, podle něhož se v letech 1500 až 1870 čínský HDP víceméně nezměnil, zatímco britský stoupl na čtyřnásobek, a „dokonce i španělský“ se zdvojnásobil.
V klíčové pasáži však Siang píše, že čínští vůdci se mýlí, pokud se domnívají, že legitimitu jejich režimu pomůže zachovat marxistická rétorika. Překážkou číslo jedna je podle něho „morální rozklad vládnoucí elity, jejíž apetit stran hromadění bohatství nezná hranic, ty zákonné nevyjímaje“.
Nobelista Kydland: Máme dva druhy vlád, které se od sebe vůbec neliší
Argumentuje dokonce, že Čína „potřebuje jakousi adaptaci západních demokratických postupů a občanskou společnost, jež by byla alternativou otevřené rebelii“. To jsou nepochybně ostřejší slova, než jsou dnešní čínští mocipáni zvyklí poslouchat, zejména ne z vlastních řad.
Z uvedeného se zdá plynout, že stabilita čínského politického systému přišla za cenu zpomalení vývoje ekonomického. Brzdou byla právě ona konfuciánská jednota morálky, politiky a ekonomické aktivity, kterou Siang vychvaluje. A přiznává-li sám tento obhájce konfucianismu, že dnešní Číně by se hodilo něco ze západního uvažování o veřejné kontrole státní moci, pak by to mohlo vypadat, že vlastně všechno zůstává při starém.
Stability ubývá
Znepokojivý však zůstává fakt, že zatímco ekonomický a technologický vývoj na Západě neustále zrychluje, stability naopak ubývá. Klíčovou součástí konfuciánského modelu je podřízenost mas autoritě či autoritám, tedy přesně pravý opak osvícenského étosu a jeho zásadního stavebního kamene, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni.
Tento požadavek vzájemné rovnosti zase stojí na přesvědčení, že lidé jsou plus minus dobří a že dostanou-li dostatek volnosti k rozhodování, bude se suma jejich rozhodování pohybovat ku prospěchu všech. Elit netřeba, všichni jsme prima.
Naneštěstí žijeme v době, která k této premise není nijak laskavá. Výsledky voleb, tedy svrchované vyjádření vůle lidu, jsou s ní mnohdy v přímém rozporu.
Podíváme-li se na sociální sítě, kde má každý takřka neomezenou svobodu být tím, kým být chce, nenajdeme výsledek o nic lepší. Pokud vnímáme stabilitu prostě jako brzdu (podle Zuckerbergova vzorce „pohybujte se rychle a rozbíjejte věci“), pak můžeme nepříznivé dopady jejího nedostatku vnímat jako nevyhnutelnou daň pokroku. Ale také je docela dobře možné, že je to daň příliš vysoká.
Čtěte také: