Lunární kalendář tomu tak chtěl, aby z neděle na pondělí 23. ledna vstoupila Čína a s ní i valná část východní Asie do roku Draka. Byť drak byl odedávna symbolem císařského majestátu a je považován obecně za dobré znamení, občas se dovede zvrhnout a způsobit ledasjaké katastrofy. V jednom z předchozích „dračích“ roků (1976) zemřel předseda Mao a Čína zažila největší zemětřesení v moderní historii s 250 tisíci oběťmi. Nadcházející rok je rovněž spojen s velkým generačním střídáním, kdy se během krátké doby očekává obměna v podstatě celé čínské „věrchušky“. Komunistickou stranou Číny počínaje, vládou a armádou konče. Jen zřídkakdy v minulosti se přitom masivní výměna stráží obešla bez otřesů. Na rozdíl od Maa dnes nedrží mocenské otěže v Číně jeden člověk. Širší „kolektivní vedení“ dnes podle znalců zahrnuje asi 400 lidí. Končí čínský prezident a šéf KS Číny Chu Ťin-tao, stejně jako poměrně oblíbený premiér Wen Ťia-pao.
Prezident s duší manažera
Následníkem Chu Ťin-taa se má stát dosud málo známý Si Ťin-pching, který se stal v roce 2008 viceprezidentem a v říjnu 2010 i místopředsedou důležité ústřední vojenské komise. Na Západě se o něm po řadu let vědělo mnohem méně než o jeho pohledné manželce a známé zpěvačce lidových a revolučních písní Pcheng Li-jüan, v jejímž repertoáru jsou kousky jako Lidé z naší vesnice nebo Na pláních naděje. Díky Wikileaks se však na veřejnost dostaly depeše americké ambasády z Pekingu, podle nichž je nespornou výhodou Si Ťin-pchinga především jeho nezkorumpovanost a manažerská kompetence, již získal působením v hospodářsky důležitých provinciích Chej-pej, Fu-ťien a Če-ťiang a také v ekonomicky nejdůležitějším centru – Šanghaji. Pokud jde o jeho názory na demokratizaci Číny, nelze si činit příliš velké naděje: začátkem ledna vyzýval k vyšší bdělosti strany vůči studentům a mladým vysokoškolským pedagogům. Právě tahle skupina se dožadovala demokracie již před třiadvaceti lety, a to bylo v dobách kdy o internetu, sociálních sítích a chytrých mobilech ještě nikdo ani netušil.
Velkolepé oslavy čínského Nového roku nemohou zastřít ne právě rozjásanou náladu, s níž země do roku Draka vstupuje. Loňská hospodářská bilance nakonec skončila lépe, než se čekalo. Podařilo se ztlumit inflaci z červencových 6,5 procenta na meziroční 4,1 procenta v prosinci. Poslední kvartál mírně překonal očekávání analytiků, když HDP meziročně vzrostl o 8,9 procenta. Za uplynulý rok se však tempo růstu 9,2 procenta dostalo na úroveň roku 2009, kdy se světová ekonomika vypořádávala s důsledky finanční krize. Ekonomika začíná pociťovat nižší zakázky plynoucí z největšího exportního trhu – Evropské unie – a dynamika exportu zpomaluje i v relaci k druhému nejvýznamnějšímu odbytišti, Spojeným státům. Ostatně mluvčí čínského statistického úřadu při hodnocení loňského roku a letošních perspektivách hovořil o pochmurném, mimořádně komplikovaném a nepříznivém mezinárodním prostředí.
Strach z amerických voleb
Číňané jsou upřímně konsternováni způsobem, jakým eurozóna (ne)zvládá svoje problémy, navíc prezidentské volby v USA přinášejí další nejistotu v podobě možného zhoršení vztahů v případě vítězství republikánského kandidáta. Perspektiva odvety v podobě obchodních sporů s Amerikou a EU fakticky znemožňuje vyjít vstříc tlakům mocné exportní lobby a přikročit k devalvaci národní měny. Bude-li význam čistého exportu pro čínský hospodářský růst klesat, má smysl položit si otázku, zda generátorem růstu může být hrubá tvorba fixního kapitálu, tak jako v posledních letech, kdy míra investic představovala kolem poloviny HDP, což je mnoha ekonomy včetně čínských považováno za neudržitelné. Na rozdíl od roku 2009 zatím nic nenasvědčuje tomu, že by čínské vedení přistoupilo k srovnatelně velkému fiskálnímu stimulu, který by pomohl tlumit dopady slabší zahraniční poptávky a udržet vysokou dynamiku HDP. Čínský rébus, jak přejít k hospodářskému růstu taženému domácí poptávkou a spotřebou, vyžaduje snížení extrémně vysoké míry úspor a investic a zvýšení podílu spotřeby domácností na HDP, která je s 35 procenty v mezinárodním srovnání mimořádně nízká. Problém je v tom, že vyměnit model založený na čistém vývozu a investicích je nejen politicky obtížné kvůli jasně definovaným zájmovým skupinám, ale i v případě úspěšné strategie je nutné počítat s velkým časovým posunem a četnými turbulencemi. Jenže investice v průmyslu již beztak narážejí na bariéru přebytku kapacit a klesající rentability, zvlášť pokud bychom počítali s reálným úrokem, který neplatí státem podporované projekty a podniky, ale soukromé firmy.
Zadlužené rychlotratě
Ani investice do infrastruktury nejsou bez problémů. Jako žádná jiná země předtím, dokázala Čína mistrným způsobem dotlačit zahraniční držitele know-how k transferu technologií, a to hovoříme o případech, kdy duševní vlastnictví nebylo kopírováno. Klasickým příkladem budiž lokalizace výroby rychlovlaků, kde Čína proti sobě postavila Siemens, Kawasaki Heawy Industries, Alstom a Bombardier, zkrátka všechny dodavatele, aby velmi rychle snížila dovozní závislost, a nakonec se sama stala jejich konkurentem na zahraničních trzích. Úspěch rozhodně nebyl zadarmo. Velkou ranou národní prestiži byla havárie rychlovlaků ve Wen-čou v loňském červenci, kterou kulminovaly skandály spojené s korupcí, jež vedly k vyhazovu a vyšetřování dlouholetého ministra železnic Liu Či-žuna, který byl hlavním hybatelem výstavby rychlotratí.
Bezpečnost se jistě zvýší a korupčníci mohou být potrestáni (v Číně i trestem smrti), ale je třeba se nějak vypořádat s návratností investic. Kolem poloviny investičních nákladů na program rychlovlaků jdoucí v kumulovaném vyjádření do stovek miliard dolarů hradily státem kontrolované banky. Dalších asi 40 procent bylo financováno prostřednictvím emise dluhopisů vydávaných China Rail Investment Corporation (CRIC), což je investiční složka ministerstva železnic. Zbytek dodaly provinční vlády a emise akcií, zčásti prodaných na trhu. Podstatné je, zda rychlotratě dokáží generovat dostatečný cash flow z provozu, aby obsloužily tuto masivní dluhovou zátěž, která bude kulminovat v roce 2014. Prozatím tržby z jízdného u většiny tratí s bídou postačují na pokrytí úroků, žádná z tratí není v provozním zisku, natož aby byla schopna vydělat na splácení jistiny. Kapacita tratí podstatně převyšuje současnou poptávku, neboť jízdné přes všechny křížové subvence ze ziskové nákladní dopravy a od provinčních vlád není pro běžného Číňana dostupné. Celkový dluh ministerstva železnic představoval v pololetí loňského roku ekvivalent pěti procent čínského HDP.
Pokud by státem kontrolované banky měřily investiční projekty běžným komerčním metrem, nikdy by se do podobných projektů nepustily. Dostaly to nařízeno a jsou fakticky prodlouženou rukou rozpočtových výdajů a dočasně tak zastírají skutečné saldo rozpočtu. Na jedné straně tak stojí fenomenální schopnost absorbce vyspělých technologií i jejich adaptace na lokální potřeby (včetně mnoha patentovaných řešení), na straně druhé komerční neživotaschopnost podobných projektů. Ty sice akcelerují technologický rozvoj a nesporně pozvednou národní prestiž, ale pro Čínu, která je stále ještě rozvojovou zemí s mnoha problémy, znamenají vysokou finanční zátěž a kontaminují bilance bank nesplatitelnými úvěry. Jejich rekapitalizace je něco, co si Čína vyzkoušela již v minulosti, zhruba před deseti lety. Nejen železnice a státní podniky jsou dnes zadluženy, totéž platí pro provinční vlády a municipality, které byly nositeli svých vlastních prestižních projektů.
Předražené bydlení
Mimo jiné jsou namočeny v rezidenční výstavbě, kde realitní boom vyvolává obavy z prasknutí bubliny. V letech 2004 až 2009 se ceny nemovitostí zvýšily na trojnásobek a ve velkých městských aglomeracích zjevně stouply do neudržitelné výše. Podle serveru Global Property Monitor je poměr ceny nadstandardního bytu o ploše 100 metrů čtverečních k hrubému domácímu produktu na obyvatele asi čtyřikrát vyšší než v Česku (o „dostupnosti“ takových bytů přitom Češi vědí své). Vzhledem k negativním úrokovým sazbám na vkladech, notoricky volatilním čínským akciím, klesajícímu dolaru a obavám z inflace se pro majetnější a stále ještě spořivé čínské domácnosti stala investice nikoli do vlastního bydlení, ale do druhého nebo třetího bytu zajímavou investiční alternativou, byť vysoce spekulativní.
Pro lokální vlády je pronájem pozemků cestou, jak srovnat svoje finance, podle některých odhadů představují příjmy z pronájmu stavebních pozemků v průměru 46 procent příjmů municipalit. Souhra těchto faktorů vedla nejen k dalšímu růstu cen (a riziku cenové bubliny), ale k obrovskému nárůstu počtu neobsazených bytů, jež jsou přitom v cenové hladině, kterou si většina populace nemůže dovolit (podle místních odhadů 20 až 30 procent bytů neobsazených, přibližně desetkrát víc, než by odpovídalo normálnímu trhu). Zcela jistě si je nemohou dovolit dělníci, kteří bydlí na ubytovnách anebo v mimořádně skrovných podnájmech, jejichž nájmy velmi podražily s tím, jak se staré a levné domy bourají, aby ustoupily developerským projektům.
Vláda loni – ve snaze o zamezení imploze – podstatně zvýšila nároky na hypotéční úvěry v případě koupě druhého bytu a jednotlivé municipality přijaly administrativní opatření, aby spekulativní nákupy potlačily. Rovněž se snaží podporovat spíše výstavbu sociálního bydlení pro chudší vrstvy, neboť strukturální disproporce mezi přebujelou nabídkou nadstandardního bydlení a neuspokojenou poptávkou po bydlení levném je obrovská. Ale i v tomto případě se pokouší odjistit ekonomickou a sociální minu, kterou sama implantovala. Drtivá většina Číňanů nemá žádnou historickou zkušenost s prasknutím nemovitostní bubliny, protože vlastnické bydlení je nový fenomén. Až majetné vrstvy zjistí, že ceny nemovitostí nemusejí jen růst, ale také velmi dlouho hledat dno, nebudou potěšeny. Zatím se zlobí na developery, že jim prodali byt, který nedrží hodnotu, natož aby plodil hezké nerealizované kapitálové výnosy.
Přitom jde právě o tu vrstvu lidí, kteří při turistických zájezdech do „té druhé Číny“ (Tchaj-wanu) sedí po večerech na hotelovém pokoji přikováni k televizi. Hltají pořady, v nichž jsou politici kritizováni a zesměšňováni, a ti se pak po tom všem ještě ucházejí o jejich voličské hlasy. Okouzlení touto možností volby jim po návratu nenahradí ani sebeokázalejší novoroční televizní show ve státní televizi. V Pekingu demokracie na programu zkrátka ani v roce Draka není.
„Harmonie“ podle strany
Pokud chce dnes někdo vidět, případně i okusit pravý kapitalismus, měl by se vypravit na jih Číny. Tvrdá realita tamního prostředí s bohatými a nekompromisními majiteli továren a upachtěnými mravenci u výrobních linek stojí za to. V obchodních centrech napěchovaných zbožím převyšuje nabídka poptávku. Obrázek dokresluje přítomnost méně dravých a méně úspěšných pouličních prodavačů a čističů bot. To vše na pozadí znečištěného životního prostředí.
Právě zde, v deltě Perlové řeky vznikaly první výrobny a zvláštní ekonomické zóny, které přes tři desetiletí chrlí zboží na export. To Číně zajistilo ekonomický růst, jejž s jistou dávkou závisti a obav pozoruje celý svět.
Z důvodů nápravy historických křivd, jak Číňané s oblibou říkají, byly součástí čínských reforem i snahy o obnovení velmocenské pozice jejich země. Pravdou je, že několik století, (až do roku 1830) se Čína podílela na celosvětové produkci z 30 procent. Z pohledu Číňanů se tedy pouze vrací tam, kam „vždy“ patřila. Do první ligy. Přestože se Čína již stala druhou nejsilnější ekonomikou světa, zůstávají straničtí lídři v Pekingu při hodnocení dosavadních hospodářských úspěchů až nápadně skromní.
Podobný postoj je však v ostrém kontrastu s pocity majetnějších vrstev a také mladé internetové generace, jejichž příslušníkům naopak sebevědomí roste. Děje se tak i díky státní propagandě, která jim v posledních letech servírovala jeden národní úspěch za druhým. Ať to bylo v podobě organizace letních olympijských her v Pekingu či letu prvního čínského kosmonauta do vesmíru.
Nelze se zbavit dojmu, že skromnost vysokých čínských stranických kádrů, pokud jde o fenomenální vzestup země, je ve skutečnosti součástí dobře promyšlené taktiky. V jejím rámci se zdůrazňují nejen obří úkoly a výzvy, které Čínu ještě čekají, ale především to, že jedině pod vedením KS je realizace úkolů možná a výzvy zvládnutelné.
Současný čínský prezident a generální tajemník komunistické strany Chu Ťin-tao se zálibou hovoří o posilování „harmonické společnosti“.
Pnutí uvnitř čínské společnosti ovšem není hrozba, ale realita. Největší obavy má Peking z požadavků týkajících se demokratizace společnosti.
Díky ekonomickým reformám žijí dnes Číňané nepoměrně lépe, než tomu bylo v roce 1949, kdy se KS Číny ujímala na pevnině moci a kdy průměrná délka dožití končila v 41 letech. Díky postupně uvolňované možnosti turistických výjezdů do zahraničí majetnější Číňané z pevniny na vlastní oči zjišťují, jak se žije „venku“, a třeba Tchaj-wan je pro ně fascinující. A to nikoli snad kvůli bohatství, nákupním možnostem nebo technologickému náskoku a infrastruktuře. Jedna věc je ovšem přivádí v úžas spolehlivě. Po večerech často zůstávají na hotelových pokojích a před programem ve městě dávají přednost místní televizi. Fixováni k obrazovkám, sledují „obyčejné“ zprávy, politické debaty a nejrůznější show, v nichž jsou místní politici drsně kritizováni moderátory, přou se mezi sebou a ucházejí se o voliče. Tchajwanci si v polovině ledna ve svobodných volbách volili vlastního prezidenta a členy parlamentu, což je přesně to, co „pevninští“ Číňané nemohou. Jejich možnost volby zůstává omezena na zastupitele na nejnižších úrovních v provincii. Otázkou zůstává, jak dlouho je to bude ještě bavit.
Dáša Hyklová
