Aspirující mladá spisovatelka Jo March jde nabídnout
nakladateli svůj rukopis, který je po chvíli váhání a velkých škrtech nakonec přijat
a Jo běží New Yorkem roku 1868 nadšená ze svého prvního uměleckého úspěchu. Úvodní
scéna předznamenává celý film, společenskou fresku americké společnosti, která
touží po úspěchu, uplatnění talentu, ale i sociální rovnosti.
Film Malé ženy je sedmou filmovou adaptací stejnojmenné novely americké spisovatelky Luisy May Alcottové o rodině Marchových, umělecké rodině, kde Josephine „Jo“ March (Saoirse Ronan) má nadání literární, Margaret „Meg“ herecké, Amy (Florence Pugh) výtvarné a Elizabeth „Beth“ hudební. Nemá smysl reprodukovat celý děj, který je – na rozdíl od předlohy – koncipován jako mozaika aktuálních událostí a vzpomínek i životních projekcí, ale plynulost, nadšení z objevování krásy života, zklamání, zvratů nepůsobí těžkopádně ani při víc než dvouhodinové stopáži.
V rekordním běhu. Česká kina loni utržila nejvíce peněz v historii samostatné republiky
Třebaže nejvýraznější postavou, která příběh jako
spisovatelka vytváří a zároveň vypráví, zůstává rozdrásaná Jo March, ústřední ze
čtveřice sester je nejmladší Beth, která onemocní a postupně své nemoci
podlehne. Je jako Aljoša z Dostojevského Bratří Karamazových, tichá, dobrosrdečná,
plná lásky a pochopení, nesoucí současně utrpení a tíhu života. Beth je
referenčním bodem celého příběhu, která svou pokorou a přijetím svého konce dává
rozměr snažení všech ostatních postav.
Kvůli sestřině nemoci se spisovatelka Jo vrací
z New Yorku a shledává se celá rodina. Vrací se i Amy, která si bere
souseda Laurieho, hejska z bohaté rodiny, který původně požádal o ruku Jo.
Každá z dcer ukazuje jinou cestou, jíž se žena může ubírat. Amy chápe, že
rozhodnutí vdát se má silnou ekonomickou stránku, protože dívka v 19.
století má velmi omezené možnosti, jak se sama živit, přičemž ani děti, které
má v manželství, nepatří jí. Meg si bere nemajetného učitele Johna, a chudobě
nadřazuje lásku a oddanost. Jo volí cestu vlastní nezávislé vratké existence
s nejistým postavením.
Právě ona ze všech nejvíc předznamenává pozdější manifest ženské emancipace Vlastní pokoj (1929) Virginie Woolfové, hlásající, že žena potřebuje ekonomické a majetkové zázemí, aby mohla stát pevně na svých nohou ve společnosti a rozvíjet svůj talent. Ve filmu exceluje i Meryl Streepová jako stará panna, které nakonec svůj majetek – svou nezávislost – odkáže spisovatelce Jo. Film se vyhýbá strnulosti a neživotnosti historického dramatu. I přes kostýmy z 19. století působí nesmírně současně. Postavy jsou plné života a vizuální krásy. Snímek využívá nejvyšší potenciál filmu, jímž je prolínání smyšleného příběhu a reality, kdy filmový děj – stejně jako například v závěru Tarantinova filmu Tenkrát v Hollywoodu, který nekončí hromadnou Mansonovou vraždou, ale vraždou vrahů (2019) – se dokáže realitě vyrovnat a transformovat ji.
